Občas tvrdím tváříc se krutopřísně, že jsem Castanedovec. Žádný tolték, žádný nagual… Castanedovec. A lidé znající dílo Carlose Castanedy rozšíří zorničky doufajíc, že ze mne vypadne moudro či trik se špičatým kloboukem. A lidé jej neznající se zatváří nechápajíc, jako se tvářím uvnitř sebe mnohdy já sám. Leč my lidé škatulky, krabičky a šuflíčky zoufale potřebujeme, jinak bychom se ztratili ve světě. Až zemřu, doufám, že na palci mi nebude vyset štítek „mrtvý Castanedovec“. Považoval bych to za hluboce ironické. Zvláště je-li jedním z cílů nagualismu takříkajíc „podvést smrt.“

Pokračování…