Cestování časem  0

images-3Je mnoho kontroverzních témat o kterých se ve slušné společnosti nemluví. Témata která se nesnesou s přijatou logikou a strohou linearitou uvažování. Jejich předmět se dostává do přímého rozporu s všeobecným povědomím a každý kdo se něčím takovým zabývá, nebo snad zkušenosti daného typu získal, je stigmatizován a ze společnosti vykázán. Vypovězen mimo, protože je mimo. Je širokou veřejností označen za blázna, jednoduše neposlouchán, umlčen a překřičen, protože se stal něčím, co přece není možné, stal se někým, kdo popírá svět jak je znám. A do této oblasti, která je za zdí toho, co možné je a spadá do oblasti, která možná není, patří i cestování časem.

Jedincům, kterým se něco takového podaří, zůstává svět mezí malý a realita v kolejích bez výhybek a převodníků je náhle odcizená a nehostinná. Domovem se stává „všude – tam“, kde není uzavřená krabice časoprostoru umožňující pouze konstantní pohyb vpřed. A to se všeobecně nesmí připustit, protože je přece zdravé a přirozené když minulost spěje do budoucnosti. A co je zdravé, to je dobré a vhodné pro společnost. Tito lidé, kteří časem necestují, mají jednu ustálenou představu. Vyvinula se v době, kdy nebyly hodinky ukazující v jaké části dne se člověk nachází. První časomíra byla vylévající se voda, pokračovalo to konstantním kapátkem či jednolitým proudem a vznikl první řekněme stroj, kukačkové hodiny, kde nekukala kukačka, ale houkala sova. Výroba strojů na měření „toku“ času pokračovala a pravděpodobně po zažití časomíry v podobě tikajících strojů vznikla myšlenka, že kdyby se na stroji přetočil ciferník, změnil by se celý čas. Představa obsahuje i metody jak se taková věc může stroji povést. V současnosti mechanickou vědu vystřídala kvantová fyzika, ovšem stále tu musí být hmotný objekt, který člověka přenese časem a celé téma je ve většině případu opřené o stroj nebo-li sofistikovaný mechanismus. Jak by totiž člověk sám od sebe mohl cestovat časem, že? Proto představa stroje, který se pohybuje skrz proud času nebo se přesune do úrovně mimo úroveň času a materializuje se na místě v čase zvoleném, je víceméně přijatelná, ale člověk, který by to uměl sám od sebe a nikoli jen pomocí dětské představy přetočení ciferníku hodin, je naopak mimo, taková představa je nepřijatelná a mnohem více nemožnější, protože je nevědecká.

Budu hovořit o magii, nikoli o tématu vědecké fantastiky, která rozvíjí teorii mechanistického modelu skutečnosti. 

Základem cestování v čase je umět sebe sama vzít z fyzického rozměru. Bude ovšem lepší, když to vezmu od lesa a pokusím se překvapit. Měřitelný čas je vnější, platí v časoprostorové kapsli naší sluneční soustavy a vzniká rozvíjením látky Slunce za pomocí Saturnu a samozřejmě i ostatních planet. Obecná časomíra hodin, nesouvisí tolik se skutečností jako spíš se společenskou dohodou. Na této planetě je bezustání východ i západ, poledne i půlnoc, což je neskonale krásné, protože rotace planety kolem vlastní osy vytváří dojem pravidelné a viditelné proměny na den a noc. Pohyb země kolem slunce, který je vidět vůči obloze, pak vytyčuje opakující se časové polohy typu rovnodennost a nejdelší noc a den – roční cyklus. Ovšem jediný skutečný čas, který existuje nikoli v závislosti na pohybech, může být měřen pouze jako plynutí vyzařování Slunce, protože jeho působení vytváří naše časové pole, které je zakončené Saturnem a dovolím si tvrdit, že v tomto smyslu nemají další dvě objevené planety význam, nebo potřebné působení.

Běžné vnímání času je fyzická proměna. Vrásní se povrch země, zvedají se hory, roste vegetace, hemží se živočichové, klubou se ze skořápek a rodí se z lůna matek. Devět měsíců je úsek na cestě fyzickou plání a bude měřit vždy stejně, jedno jak rychle ho ujdeme, protože fyzická planina je statická a neplastická. Naštěstí existuje ve více variacích sebe sama, je tak mnohovrstevnatá a jeden základní motiv je donekonečna obměňován. Jak je to možné? Fyzická úroveň má pevnou a statickou podobu, která se proměňuje pouze vůči vnímajícímu subjektu na základě toho, jakým směrem kráčí, běžně od vzniku k zániku. Jeden řecký filosof hovořil o šípu, který neletí, protože v každém místě stojí. Tato úvaha se s povahou fyzické pláně prolíná. Pokud bychom kráčeli zpět, pozorovali bychom vracející se šíp a celý jeho záznam pozorování by dával dohromady jeden tvar (události), který se nijak nehýbe, je pevný a statický, a na fyzické pláni bude i po té, co budeme vnímat něco dalšího, protože je tam doslova vytesán a byl tam ještě předtím, než jsme k situaci přišli.

Další čas vnímatelný pro všechny je vnitřní. Ten už je ovlivnitelný naší pozorností a tak jeho plynutí nesouvisí s tím, jak se pohybujeme po fyzické planině – respektive podle toho jak tikají a odbíjí hodiny nebo houká sova (kukačka), protože ho můžeme zpomalovat a zrychlovat. Duše zraje svým vlastním tempem a protože je to duše, tak funguje i nezávisle na fyzickém světě a přijímá podněty z pláně duševní. Duševní čas je bezesporu odlišný od toho fyzického a můžeme ho nazvat ryze individuálním, protože ve své podstatě neexistuje, to že jsou dva lidé v jedné místnosti po jednu hodinu neznamená, že jejich prožití času můžeme srovnat nebo dokonce považovat za stejné. Za jednu hodinu můžete prožít opravdu „hodně“, jedna hodina může být tak dlouhá, plná, emočně sytá a duševně výživná, že zde postrádá „tik tak míra“ smysl. Pokud čas vnímáme běžně jako stárnutí, pak vnitřní stárnutí podléhá jiným podnětům než vnějším a zralost nebo zrání je spíše působením duševních kvalit, které se na fyzické planině ani nemusí vyskytovat (samosebou jsou fyzickým těly prostředkovány). Velmi vhodným příkladem pro toto tvrzení jsou sny, které proměňují duši a pomáhají člověku vnitřně vyzrát – stárnout, ale neodehrávají se ve fyzické rovině ani čase. Zážitky ve snu mají přímý vliv na duši a mohou být i důležitější než reálné dění během dne. A čas je zde natolik odlišný, že při srovnání s pěti fyzickými minutami, mohou být prožity dlouhé a plné hodiny a někdo by mohl říci, že i věky.

Všichni umíme rozlišit čas fyzického těla a individuální čas duševní formy. Náš nehmatatelný vnitřek si žije jiným časem a pokud mu jsou dodány podmínky, může dozrát velmi rychle do stabilní podoby, která nepodléhá časovým proměnám, jak se obecně chápou a zprostředkovává neměnné formy věčného Ducha – kontinuální stavy. Na duševní pláni (kolektivní úrovni kde se duše pohybuje) jsou předlohy všeho co se stalo, co se děje a co teprve bude. Je s hmotnou úrovní provázaná, a není žádné hmoty bez duševní předlohy, ta zase vyvěrá z příčiny v Duchu – čisté informaci. Duševní pláň zná všechny příběhy, dokonce i ty které se nikdy nestanou, nebo i ty, které zůstanou bez výpovědi. Samotné ocitnutí se v této úrovni hodně znamená, prosté rozkoukání se ještě více a vytvoření dokonalé kapacity pro cestování, aby člověk mohl zažité integrovat a vše si správně zapamatoval, je super výkon, ale pro cestování v čase základní minimum. Otevírá se totiž nový prostor zážitků a informací, změní se celkové uvažování o věcech a na to se nelze připravit ze dne na den. Chce to čas. Cestovat pak lze klidně i před samo stvoření, přes ticho třeba do předchozího vesmíru nebo můžete prohlížet jiné vrstvy našeho stvoření a podívat se jak vypadá ono nekonečné opakování/rozvíjení jednoho základního vzoru (alternativní reality).

Velkým snem vědeckých fantastů je být v jiném čase fyzicky, duševní pouť a prožitek postrádá pro materialisty význam, ti potřebují změnit a přepsat hmotnou pláň ve zvoleném čase. Vzhledem k tomu jak jsou jednotlivé události provázané, vystupující ze svých duševních předloh a počínajících v poli informací, musí být nejdříve pochopeno, že ocitnout se v jiném čase fyzicky, by znamenalo se tam plně inkarnovat – materializovat se vším všudy a provázat se tam s okolím. To samo by změnilo celé rozpoložení skutečnosti a vytvořilo by se něco zcela nového. Pro záměry magie a ovlivnění minulosti pro dobro přítomnosti však stačí velmi málo. Člověk se tam přece nemusí inkarnovat celý. Bohatě stačí, pokud tam inkarnuje svoji myšlenku – informaci, do informačního pole, které je vymezené pro manifestaci na hmotnou pláň a nebo jí může navázat k vhodnému jedinci, aby ji uskutečnil. Musí si samozřejmě pro sebe provést modelaci toho, jak se všechno pootočí a jak se změní stávající siločáry, aby došlo k uskutečnění jeho vlastního záměru a pokud je celková změna malá, probíhá vše v související realitě, ale pokud je změna velká, promění se vše do jiné vrstvy. Plán reality je ve své podstatě o výsledcích, osobitému projevu a formě (onoho jak) se meze nekladou, proto pokud jsou změny do nižších úrovní a nijak nemění hlavní významové proudy (typu nebude druhá světová válka), je vše stále v jedné a té samé vrstvě a nevzniká alternativní skutečnost.

Vnímání světa jako jednokolejky je důsledek určitých činů a rozhodnutí, podmínky se samozřejmě změní a na jejich základě i vnímání možností skutečnosti. Ovšem za života pohledem zpátky je to vždy něco ve smyslu brázdy nebo linie. Pohledem z vrchu je to vzor jednání a činů – mandala. Symetrie vzoru je projevem našeho Ducha, neodmyslitelná cihla v nekončící stavbě, kterou sem přispíváme a pokládáme, a která se nutně stala-děje-stane v návaznosti na zbytek (ostatní). Pro lepší pochopení vyvoláme obraz pavouka, tvora který v Africe i Severní Amerika má co dělat s cestami a provázaností univerza, jinými dimenzemi a časoprostorem. Představte si, že máte základních pár vláken, které vymezují vaše pole působení a jsou časoprostorem, kde se bude projevovat váš Duch. Vlákna se vprostřed překřižují a tak mají svůj střed – počátek života. Od něj budete tkát pavučinu kolem dokola a spojovat základní vlákna linií odžitého života, přestože se v žádné linii neocitáte, naopak se vracíte jakoby v kruhu na začátek, ale vždy o políčko dál. A jakmile skončíte svojí jednosměrnou cestu, kterou jste konali v kruzích a na ploše kolem jednoho středu, vyjevuje se celá její podstata, provázaný vzor vzniklé pavučiny odhaluje svůj smysl, krasnou symetričnost a řád všehomíra. Je to velké dílo Ducha a proto význam je skutečně patrný až jako celek, přestože se projevuje v každém okamžiku cesty, opravdový smysl má až ve vztahu k ostatním. Na fyzické plání je nekonečně těchto osobitých vzorů, vůči kráčejícímu subjektu se objevují a mizí, ale pouze jeho pohledu. Sami o sobě tam zůstanou a budou navždy držet celou stavbu. Proto stane-li se váš aktuální vzor minulostí, nemusíte se ničeho bát, je tu pro druhé a patří pouze k jednomu z mnoha děl velkého umělce, kterým váš Duch vskutku je a to že je stále tvůrčí, se jistě brzy dovíte.

Cestování časem přináší pokušení podívat se na svůj vlastní život a jeho možnosti. Nedělejte to, věřte si, že jdete tou nejlepší cestou vzhledem ke stavbě jednotlivých vzorů jako celku, a hlavně se nepřipravujte o to vzrušení a překvapení, které neobjevený život přináší. Nahlédnout fyzický rozměr z horních vrstev duševní úrovně už tak člověka změní. Nemusíte se bát, pokud se nemáte zbláznit, tak se nezblázníte a stále platí, že kdo se bojí, nesmí do lesa. Samozřejmě cestování časem je skvělé. Člověka to příjemně uvolní, tolik se nestresuje „co bude potom“ a objeví svět v širším kontextu. Uvědomí si význam svého těla a života a samozřejmě pozná spoustu věcí, které nebude moci nikomu sdělit.

Pro cestování časem je dobrá příprava, která má za cíl vytvořit dostatečnou vědomou kapacitu, aby výsledky cestování mohli být pamatovány a začleněny do struktury vědomí. Duše musí v tomto ohledu vyzrát a pomocí magie jí mohou být podány vhodné duševní podněty a tím završeno její uzrání do kontinuální formy. Pro příklad máme nějaký osobní problém nebo otázku, kterou řešíme a hledáme uspokojující odpověď nebo dostatečné řešení. Z velké části se toto řešení netýká fyzické situace, ale vnitřního přístupu k situaci, který je závislý na aktuální duševní formě, nebo-li vnitřní zralosti. V tomto ohledu je čas vnitřního stárnutí v našich rukách a první cestování časem, které je nejvýše zapotřebí, je cestování směrem k „odpovědi a řešení“: Vytvoření vazby mezi neutěšeným a utěšeným stavem a minimalizování času k navození harmonie. Řešení životních otázek je někdy jako rozmotávání klubka a někdy je samotná cesta cílem, proto se nemusí vždy dařit okamžitě a celá situace čeká na vhodný podnět z okolí – fyzické pláně. I v tomto případě pomůže magické řešení, protože je-li vnitřní čas nakloněn, nenechá vnější čas na sebe dlouho čekat. Jsme-li pak takto připravení, můžeme začít cestovat.

Přeneseme těžiště vědomí ze svého těla do duševní oblasti, tím se tělo a běžně vnímaná fyzická realita stane periférií (stále vnímatelnou) a nikoli středobodem dění. V duševní oblasti vystoupáme výše až uzříme stav Slunečního časového pole (kapsle), které je rozvíjeno Saturnem a ostatními planetami. Fyzická pláň je nahlížena z nadčasové úrovně a události mají pevný tvar a vazby (šíp stojí v každém místě od vyslání po zásah – vše je statické). Pokud Saturn prostor zavíjí zpátky do Slunce, pohybujeme se do minulosti, pokud ho rozvíjí, pohybujeme se do budoucnosti. Samotný pohyb fyzické pláně vůči vnímajícímu subjektu nemusí být pouze dozadu a dopředu, ale libovolný. Je nahlížena fyzická pláň, na ni navázané duševní předlohy a jejich rámec informací a sama informační úroveň. Vše může být nakonec zavinuto a je spatřen vesmír – stvoření jako celek, uprostřed nekonečné nicoty. Malý ostrůvek světla, čas jednoho stvoření. Pokud je v subjektivním smyslu vystoupáno ještě výše, lze spatřit něco na způsob planiny všech stvoření, která je velmi podobná pláni fyzické. Je to pole odkud je možné vnímat jednotlivá stvoření jako rybníčky světla uprostřed nicoty a jednotlivé vazby mezi nimi.

Naberete-li dojmu, že už toho příliš k vidění není a že již bylo viděno vše, mýlíte se, život tu je i kvůli nejmenšímu broučku a kvůli všem možnostem, které se mohou ve stvořeních stát. Hodnotné je i to nejmenší zrnko písku. Pomíjivost není nesmyslnost. Uvnitř stvoření vzniká potenciál nejen pro materializaci informačních rámců, odehrání příběhů zapsaných na nebesích, ale také něco s čím nikdo nahoře nepočítá a co při aktuálním vzniku přeměňuje obraz celé fyzické pláně a vytvoří informaci měnící celou strukturu a podobu. To je význam stvoření: něco co ještě nebylo-není-nebude, se stane, že bylo-je-bude. Uvnitř stvoření dojde ke stvoření – Zázraku života.


  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  

Diskuze k článku:

Buďte první, kdo zahájí diskuzi!

Upozornit na
avatar
666
wpDiscuz