Zřídlo

Ke konci teenage magického období jsem samo sebou evokoval, ale nebyl jsem sám o sobě moc přesvědčenej a zároveň byl skeptickej ke všemu. Stalo se tak, že po půlnoci, po vydatném dešti, jsme přijeli s kamošem na lesní flek na cigáro a protože bylo pořád dost pod mrakem a čas od času ještě zamžilo, nejelo podél lesa žádné auto a široko daleko nikoho nebylo.
Jako obvykle jsme kecali o duchovnu a při rozhovoru mě napadlo, že bych mohl zkusit evokovat les, aby se i něco dělo, ovšem kolega byl spíš na jiné věci a nepřestával mlít pantem. Už si nepamatuji moc o čem to bylo, ovšem to důležité se stejně stalo jinde a jinak.

Byl jsem tehdy „unhinged practicioner“, čili jsem neřekl, že zkusím evokovat a ve své imaginaci jsem kruh vytvořil pouze pro sebe. Což byl spíš moment, kdy jsem si řekl, že je třeba zjistit, jestli se to děje jen v mé hlavě a tedy jen mě anebo se to prostě děje venku a já to jen vnímám v hlavě. A na kom jiném vyzkoušet tento neetický experiment než na duchovním člověku, který by případně měl být taktéž vnímavý.

Měl jsem své konání vyargumentované řádně, protože tehdy jsem se řídil doporučením, že vše vnitřní je třeba zcela vystihnout a formulovat, čili všechny námitky byly zdolány.
Volal jsem vnitřně ducha lesa. Přišlo mi to neškodné a nejméně nebezpečné. Stály jsme na louce a ze stromů kolem neustále kapalo a listím šelestil vítr, čili celou dobu tu byly lesní zvuky pozdního léta.

Chvíli po zavolání se však z dáli začalo ozývat něco pravidelného. Rytmického jako chůze. Když jsem začal rozeznávat plácání chodidel, řekl jsem si, že se jen spojili zvuky a jen to tak vyzní. Kolega však zastavil svůj monolog a řekl: „Hej to je divný, slyšíš to taky?“
A já na to bez toho aniž bych dal cokoli znát, se zeptal: „Co?“
A on řekl: „No ty mlaskavý kroky.“
A tak jsem se raději ujistil o svém kruhu, že tu představu někde v mysli stále držím stejně pevně a zeptal se: „A odkud?“
Ukázal směrem k silnici na které nebylo nic vidět. Přibližovalo se to. Já ovšem něco vnímal a bylo to celkem velký a něco to mělo v ruce. Ovšem bylo to jinde jinak i když v prostoru té silnice a šlo to po mokrém asfaltu. Pak kroky ztichly, kamarád se podíval na mě, pokrčil rameny a pokračoval v monologu. Já cítil nebezpečí a tu věc vnímal jak kráčí po louce.

V hlavě mi svítil kruh kolem místa, kde jsem stál. V pravé ruce jsem držel cigaretu a v tu chvíli to bylo něco na způsob multifunkčního žezla. Cítil jsem se tedy chráněn a za bariérou. Byl jsem zvědavej, co se stane dál.
Bytost se zastavila kousek před kolegou a byla ve fyzickém světě vlastně stejné stavby jako my, ale v onom jinde a jinak byla docela dost velká a rozplývala se k horizontu a slívala se vlastně s lesem. To jsem samo sebou bral jako své fantazírování a nepřikládal tomu žádnou důležitost, prostě výjev mysli.
Pak jsem na bytost vnitřně zareagoval a najednou jsem s danou entitou nějakým obrazovým způsobem komunikoval. Víceméně jsme se pozdravili a pak mi něco sdělovala.

Ovšem kamarád vůbec nic dalšího nevnímal a pokračoval ve svém monologu, který nakonec sklouzl k nějaké kapele a protože bytost sdělila něco vcelku zásadního a duchovního, protože všechny stromy kolem jakoby naráz něco vydechli a prohloubili ticho za vším tím kapáním, šelestěním a také monologem, entita napřáhla do vzduchu ruku, kterou celou dobu svírala něco jako kyj a dala najevo cosi ve smyslu „já ti ukážu“ a kolegu praštila do hlavy a monolog se náhle změnil v překvapené „Au!“
A hned se chytil za temeno hlavy. A něco nad ním mi slabě vyčetlo, že jsem neudělal kruh i pro něj na což jsem vnitřně odvětil, že nevím, jestli to je pravda a jestli si to celé nevymýšlím… ovšem na to pak šla vnímat reakce, že sám ještě uvidím.
Chybu holt relativizací nespravíte.
Zeptal jsem se jestli je vše v pořádku a on na to: „Normálně mě přišlo jakoby mě něco praštilo, ale to jako byla haluz jak prase. Vole ono mě to jako pořád brní. Ty vole!“ Vyrazil ze sebe a utichl.
„Ok.“ říkám na to.

Jsme ticho.

To u ukecaných lidí bývá vzácné.
Ustane i vítr a stromy dokončují svůj magický akt pod vedením lesního ducha, který po úderu vyčkal a pak hned s tichem navázal, jak jsem mu vrátil plnou pozornost.
Trvalo to další minutu. Kolega jakoby něco vnímal, ale také mohl přemýšlet, proč ho bolí hlava a co se stalo. Jakmile to skončilo, kolega přesunul svoji pozornost z neurčitého bodu v dáli na mě a zeptal se: „Kam zmizeli ty kroky?“
„To bylo zajímavé, že, kam asi šli?“
„Hej já měl chvílu dojem, že je tady něco s nama, ale jako haluz, nic víc, vole. A ta rána teda… to fakt nevím. Doprdele, co to bylo? Jako fakt!“ Zvážněl a pořád se držel na místě kde ho to udeřilo jakýmsi kyjem. Malým tady a velkým jinde jinak.
Sám jsem byl ze situace překvapený, ale o to víc mě pak přišlo nevhodné, cokoli více rozvíjet, protože byl přítomen stále duch lesa. A tak jsme opět mlčeli. Tentokrát tak pět minut. A má výměna s duchem pokračovala.

A pak jsem se rozloučil s lesem a stromy. A do toho začalo opět mrholit. A na silnici se pak ozvalo opět plácání chodidel o mokrý černý asfalt.

Kolega vystřelil: „Už zas! Slyšíš to!?“
„Jo.“
„Jde to od nás.“ Konstatoval stále s určitou směsicí důrazu, překvapení a potlačených obav.
Opět jsme byli zticha. Stáli. Mrholilo. Vítr šelestil. A mlaskavé kroky se vzdalovaly až nebyly slyšet vůbec.
Zrušil jsem představu kruhu s díkem a také dávkou respektu k technice. Respektu, který byl získán takto špatným způsobem. Proto pokud jsi ještě nejste jisti sami sebou a máte v okolí člověka, který neumí zmlknout, raději mu to řekněte, než abyste v jeho přítomnosti tajně cokoli evokovali.

Navenek v osobnosti vědomost ani obvinění nebylo vůbec znát, ale pocity pod osobností, které byly směrem ke mě, se změnily a kolega se se mnou skoro přestal vídat a asi na týden se stáhl úplně do sebe. S nikým se nebavil a nikam nechodil. Což bylo opravdu hodně nezvyklé. Mohlo se mu stát něco dalšího, ale já vnímal, že to na té hlavě má pořád nějaké poškozené a že uvnitř moc dobře ví, že za to můžu já.

Přesvědčit se, že kruh funguje bylo jako držet v ruce naprosto reálný a skutečný důkaz, že to všechno není úplně výmysl. Otevíralo to obrovskou škálu možností. Možná jsem tehdy vinu odrážel tím, že jsem si myslel, že kdyby kolega tak hloupě nežvanil, nic by se mu nestalo, případně, že od lesa dostal zasvěcení, ale nakonec se ta pravda ukáže a člověk své přečiny nahradí. Každopádně už tehdy jsem mu na dálku onu ránu zkusil léčit, ale asi to bylo natolik „hluboké“ že to tam počkalo na mnohem později a myslel jsem pak na něj aktivně zhruba půl roku.

Onen důkaz a stav otevřených možností vydržel chvíli.
Zauvažoval jsem, že jsem mu to vlastně mohl způsobit sugestivní představou a že to vlastně nic moc nedokazuje. Krom toho, že na člověka ve své blízkosti můžete působit čistě představou až k jeho fyzickým vjemům. Což byl i závěr v magickém deníku, ovšem kruh jsem od té doby používal dlouhý čas snad i ve snech a lesy a stromy už navždycky zůstaly živými vnímajícími bytostmi s kolektivním duchem, který je rozhodně inteligentní.

Každopádně přijít místo ducha lesa něco jiného, nenakloněného komunikovat, mohl kolega dopadnout opravdu špatně.

Pokud konáte v blízkosti druhých magickou praxi, nesete za jejich bezpečí odpovědnost, protože jim působíte do jejich vnitřního prostředí. Stačí umět trochu a ani si nemusíte moc věřit, abyste způsobili negativní dopady, které se pak mohou navrstvit a způsobit ještě větší problém.

Takže dávejte si pozor!

(Photo: Jan Herman – Palouk U Buku, Brno-Soběšice)