Dýchání pod vodou  1

Brána k Opravdovému Zasvěcení od Františka Bardona je skvělá knížka. Obsahuje spoustu cvičení, magických popisů, vhledů a poznatků.
Některá cvičení jsou, pokud je pochopíte špatně, nebezpečná a mohou vést k situacím, které jsou daleko za hranou zdravého rozumu. Příběhů o bardonovcích, kteří svůj trénink nezvládli, ať už takovým nebo jiným způsobem, a skončili tragicky, se vypraví vcelku dost. Některé věci jsou od samého začátku jasné, třeba de Guaitovo braní opia v horké vaně mu bylo osudné, ať už si to člověk vykládá jako podlehnutí magickému útoku nebo smůlu závislého člověka, rozhodně to není něco, co by chtěl kdokoli opakovat nebo napodobovat.

Na druhou stranu práce s živly na první pohled nevypadá nebezpečně, patří to přece k základu, dokud ovšem člověk nepožaduje hned v začátku fyzický výsledek, jaký se popisuje v závěrečném stupni vývoje.


Než jsem se dostal ke Corpus Hermeticum a byl natolik rozlícen hloupostí Tata, že jsem se sám rozhodl volat Poimandera. Což byla pohledem zpátky úspěšná evokace. Ovšem v dané době jsem čekal asi více zázračnosti a efektů a ne jen „rozhovor sám se sebou“, jak jsem si to tehdy okomentoval do magického deníku, a proto jsem ji dlouho za úspěšnou nepovažoval. Respektive byl jsem z ní na jednu stranu zklamán a na druhou stranu z ní získal určitou pevnost v dalších krocích na duchovní stezce, protože jsem si to vše sám se sebou řádně probral. Dopodrobna. Tak předtím, to jsem dělal Bardonova cvičení a každý den se sprchoval studenou vodou a třel se froté ručníkem do zarudnutí pokožky. Nabíjel jídlo myšlenkami, vdechoval představy a počítal je po uzlících na provázku, který sloužil jako praktický růženec.
Bylo mi krátce šestnáct let, když jsem přečetl knihu Brána k Opravdovému Zasvěcení. Konečně po skoro čtyřech letech čtení a hledání ve stylu „přece tady někdo musí něco vědět“, jsem našel, co jsem hledal. Bardon hovořil jasně, nekroužil kolem témat nebo ne tak, aby to působilo, jako když vám něco nechce říct anebo to naopak neví a vaří z vody. Ale hlavně to nevypadalo jako útěk do jiných sfér a popisovalo to práci se světem a působení do světa. Ne práci s nějakým pomyslným světem někde jinde. Jednoduše Bardon naplňoval moji představu o magické učebnici.

A tak jsem všechno cvičil. Spíše nedůsledně než důsledně, ale cvičil. Chtěl jsem se samozřejmě dostat, co nejdřív ke schopnostem popsaným na konci knihy. Nemyšlení jsem trénoval a zkoušel různými způsoby. Párkrát jsem měl i zaťaté pěsti a snažil se tak, že jsem ho usilovným náporem vyvolal, až  mě z toho bolela hlava. Chvilkové tupo-prázdno bylo, čili budiž splněno, ale jindy mi to třeba dlouho nešlo a až když jsem polevil, dostavil se stav prázdna a já v něm dlouze vytrval anebo jsem se v průběhu dne přistihl, jak při plnění každodenní činnosti vůbec nad ničím nepřemýšlím a jen konám. Byl to boj, ale nakonec jsem se různými pokusy z různých stran k dosažení oněch patnácti minut dopracoval a cvičení tak považoval za zvládnuté. Ostatní věci šli mnohem lépe.
Imaginace v začínající adolescenci je jako neustálé přepínání televize, člověk si pořád něco představuje nebo dokresluje. Udržet tak pouze jednu jedinou představu bylo mnohem těžší než zírat s otevřenýma očima a nemyslet. Anebo si vybavovat tváře lidí, které jsem minul na ulici, to bylo zcela jednoduché a skoro normální. Pamatoval jsem si je i večer, druhý den anebo jsem si je vybavil i po týdnu či měsíci, když jsem si vzpomněl, že bych to mohl zkusit. A tak to šlo s cvičeními dál. Po půl roce jsem byl na čtvrtém stupni a snažil se přesouvat své vědomí do předmětů. Což jsem měl v představě, že mě vytáhne celého z těla. Vůbec mi nestačilo v předmětu vědomím být, protože jsem si prostě myslel, že nebudu již v těle a budu jenom v daném předmětu. Jednoduše někde tam jsem se zbrzdil, ale rozhodl se pokračovat ve vývoji dál k pátému a šestému stupni. Minimálně cvičení zkoušet a rozvíjet se. Nepovažoval jsem se tedy jen za čtvrtý stupeň nebo méně, naopak jsem byl přesvědčen, že jsem již za půlkou a občas zkusil i něco, co bylo z vyšších stupňů. Pravdou je, že jsem se cítil víc než dobře. Tak nějak pevně, silně, kontrolovaně a také jsem cítil, že je má vůle větší, než byla na začátku. Rozhodně se se mnou za tu dobu, kdy jsem trénoval, něco stalo. Měl jsem uklizeno v pokoji, nijak zvlášť neponocoval, dodržoval režim a byl víc v klidu.

 

Přišlo léto a přestože jsem nechtěl, byl jsem u moře. S bratranci, sestřenicemi, strýci, tetami, jednoduše velkou skupinou příbuzných a rodiči. Bardona jsem si bral všude a ve volných chvílích ho pročítal. Tehdy jsem to připojil ke své oblíbené beletrii Piknik u cesty (dnes známo jako Stalker) a četl pořád dokola buď tu nebo onu knížku. Jako nejmladší jsem nebyl v partě, protože všichni byli starší minimálně o čtyři a více let, čili jsem se hlavně sám potápěl kolem pobřeží. Většinou bez šnorchlu, protože být do něčeho zakousnut tři hodiny je nepříjemné na čelist. Dnes už jsou super ergonomické šnorchly anebo masky bez kousací gumy, ale tehdy byl běžně k dostání pouze nepříjemný a velký kus gumy a plastu. Když se s tím člověk potopil pár metrů, musel pak z toho tu mořskou vodu vyfouknout, což se nikdy nepovedlo tak, abyste nakonec neměli v puse hořkoslanou pachuť moře, kterou bylo pak i nasáklé celé gumové kousátko. No, prostě nebyl jsem toho zastáncem. Celkový názor na moře byl spíše negativní. Byla to nepříjemná voda, která se nedala pít (kdo si nelokl v dětství Príglu není z Brna – dnes to raději už nedělejte) a na slunci z ní pak svěděla kůže, jak se od ní odlepovala sůl. To mi bylo maximálně nepříjemné. Jediná výhoda bylo to, že jsem v něm vydržel opravdu dlouho a nepromrzl. A taky množství různých ryb  a viditelnost. Ta viditelnost předčila všechny nepříjemnosti, ale to jsem si tehdy nepřipouštěl.

Každopádně jsem tam Bardona cvičil každý den ráno i večer, pokud jsem tedy zrovna nebyl úplně po celém dni unaven, nespálil si záda anebo neskučel při vytahování ostnů z paty od mořského ježka. V rámci dopoledních a odpoledních aktivit jsem začal zkoušet meditovat a relaxovat pod vodou. Respektive na jeden nádech se ponořit na dno, vzít velký kámen, sednout si do tureckého sedu a v klidu koukat anebo mít oči zavřené a nemyslet. Kámen musel být velký, aby mě dostatečně zatížil a buď jsem ho měl na nohách nebo jsem ho držel propletenými prsty jako Buddha misku. Většinou mě to bavilo tak maximálně desetkrát. Od pátého nádechu to i fungovalo a když jsem usazen na dně zavřel oči, dostavoval se krásný a uvolněný meditativně prázdný stav. Vlny mě kolébali v rytmu a když jsem otevřel oči, abych se vydal na cestu k hladině, tak ryby plavaly blízko a někdy i přímo před obličejem.
Mrzelo mě, že nemůžu být pod vodou déle.

Večer jsem si pak znovu přečetl o dýchání póry a zhušťování živlů. Pokud bych tedy skrze póry kumuloval pod vodou živel vzduchu, který přece v rámci čtyř-živlové směsi je i ve fyzické vodě, mohl bych tak přece dýchat pod vodou anebo tam aspoň zůstat mnohem déle, myslel jsem si.

A tak jsem se rozhodl další den cvičit své speciální cvičení – praktikující si přece má rozvíjet ona cvičení a přizpůsobovat je – proto jsem neviděl problém v dýchání a kumulaci živlu vzduchu póry pod vodou. Cílem bylo dýchat pod vodou bez fyzického dýchání. Určitě jsem neměl v plánu naplnit si plíce vodou, jen přijímat vzduch z okolní vody.
Předtím jsem vedl pár rozhovorů s širší rodinou na téma okultismu, magie a spirituality ve smyslu, co to čteš a k čemu je to dobrý? A protože to všichni byli víkendoví křesťané či materialisté, anebo to spíš a prostě neřešili, dělali si ze mě hlavně legraci, ale nikdo mi to nijak zvlášť nevymlouval. Prostě zájmová literatura. Hotovo. Ovšem nikomu jsem pak také neřekl, že jdu cvičit dýchání pod vodou. Ono štengrování přidalo trochu motivace dosáhnout něčeho nevídaného hned, abych jim dokázal, že je to všechno pravda a že to funguje. Osobně jsem byl po půl roce cvičení vcelku přesvědčený, ale zázraky (malé až nepatrné) byly spíše náhodné. Takže kdy jindy, když ne teď. Na dovolené, když se tu všichni z rodiny sešli.

 

Doplaval jsem podél břehu na vzdálenější místo od hlavní oblázkové pláže, kde jsem byl sám a nerušen. Byla to taková minimalistická ostře vykrojená zátoka nebo spíše prostor mezi dvěma skalisky vybíhajícími do moře, kde jsem už předtím cvičil relaxace a meditace. Na oblíbeném místě to na hladinu byly tři metry, možná čtyři, čili ideální místo k praxi. Nikde žádné lodě, ty dělají hluk až hrůza, ani čluny, plavci, případně vlasce rybářů. Toto vše si všichni dávali na opačné straně od hlavní pláže. Mým směrem byl akorát zvětšující se sráz jak nahoru, tak i dolů. Nedaleko od onoho místa se dno propadalo do nedohledna, čili čtyřiceti nebo šedesáti metrů a pak dál od břehu i více. Meditoval jsem tedy kousek od podmořského útesu. Odstíny modré zde nabírali barvy tajemství, respektive hlubiny, která rozhodně nebyla prázdná. Byla to taková živá vnímající hlubina.

Začal jsem meditací. Nádech, vzít kámen, meditovat, položit kámen, vyplavat, vydechnout zbytek vzduchu, chvíli dýchat, ale ne dlouho, aby se mysl nezačala věnovat jiným věcem a opět se ponořit pod vodu. Plíce jsem nijak nepřepínal. Když jsem potřeboval dýchat, prostě jsem plaval na hladinu dýchat. Hodinky jsem neměl, ale mohla to být i víc jak celá minuta. Ovšem pak jsem začal s dýchání póry a huštěním živlu vzduchu. Při meditativním prázdnu jsem póry stále dodechoval pod vodou živel vzduchu a to jsem na hladinu vyplaval vždy, až když mě plíce pálili a boleli. Zkoušel jsem prostě vydržet co nejdéle. Pořád jsem očekával, že by se to mohlo tím huštěním živlu vzduchu nějak zlomit a já třeba budu moci bez problému zůstat pod vodou anebo aspoň vydržet desetkrát tak déle.
A nakonec se něco opravdu stalo, respektive jsem si to myslel. Asi po dvacátém ponoru jsem pak na hladině při dýchání začal cítit silné brnění a mravenčení po celém těle. Velmi mě to překvapilo, bylo to velmi fyzické a intenzivní, říkal jsem si, že se konečně ta kůže plně uvolnila, pořádně zprůchodnila a já do svého těla vtahuji vzduch i skrze vodu a mám již živel dostatečně zhuštěný. Teď to určitě přijde, říkal jsem si. Bez jakýchkoli obav jsem se znovu ponořil, opět vzal kámen, držel ho a položil si ho na zkřížená lýtka.
V oné době se mluvilo o lovcích perel, kteří na jeden nádech vydrží pod vodou i dvacet minut, psali to v Blesku a také Hromu, čili to byl bezesporný fakt. Před posledním ponořením, kdy jsem cítil mravenčení a brnění, jsem pod hladinou mohl strávit skoro celé dvě minuty. Držel jsem se prostě do poslední možné chvíle. Současný rekord z roku 2006 je necelých dvanáct minut, když se člověk nehýbe. Ovšem tehdy slovo freediving a jeho zásady známy nebyly a přestože byl jeden strýc potápěč, o těchto stavech, kdy člověku mravenčí tělo, mi nikdy nevyprávěl. Spíš každý rok opakoval příběh o tom, jak mu chtěla chobotnice sundat dýchací přístroj a brýle. Takže to, že brnění znamená, že jste spotřebovali kyslík ve svalech a do konce dne už nesmíte zadržovat dech nebo se potápět, jsem se dozvěděl až o mnoho let později.
Vzpomínám si, že držím kámen a mám pocit obrovské otevřenosti a spojení s mořem, opravdu velmi příjemné a mystické. A jak jsem se snažil póry vtahovat a stlačovat vnitřním dodechnutím imaginovaný živel vzduchu, všechno postupně ztmavomodralo a já se stal vodou ve svém bezprostředním okolí. Viděl jsem se ze svého okolí jako voda a kolébal jsem své tělo vlnami tam a zpět. Nakonec ztmavlo vše a úplně. Čerň.

 

Pak si pamatuji hlas volající moje jméno. Uvědomil jsem si, že plavu na hladině tváří dolů a nedýchám. Vše bylo velmi poklidné. Žádné leknutí, žádný stres. Pohoda. Začal jsem hýbat nohama a rukama, zvedl hlavu a nadechl se, vydechl a konečně se pořádně nadechl. A nastoupila okamžitá bodavá bolest hlavy a zvláštní pocit vnitřní vysušenosti či jakéhosi vypálení. Bratranec na mě volal, poměrně agresivně a s velkou obavou v hlase. Utíkal podél srázu, odkud mě už musel nějaký čas vidět, až doběhl ke skaliskům, kde jsem plaval necelých pět metrů od břehu. Skočil do vody, doplaval ke mě a ptal se, co se stalo a proč jsem tam tak ležel na hladině. Snažil jsem se ho odbýt, že jsem si trénoval jak dlouho vydržím pod vodou a že jsem ho slyšel, akorát jsem na něj nereagoval. On se ovšem netvářil vůbec přesvědčeně a furt se ptal, co jsem tam dělal. Chvíli jsem mu ještě nějak odpovídal a opakoval se, ale když jsme vylezli, už jsem na to nereagoval a šel do sprchy. Pořád jsem byl trochu někde jinde. Nebyl jsem vyděšen, jen mírně v šoku a tělo mírně bolelo a mravenčilo. Bratranec zalarmoval rodiče a těm jsem po delší studené sprše (musel jsem ze sebe sundat sůl a nějak se nabít a dát do pořádku) řekl, že je všechno v pořádku. Kecal jsem. Bolest hlavy ustoupila sice chladem do pozadí, ale nezmizela, byla hodně zvláštní a pocit vypálení také nezmizel. Jednoduše dobře mi nebylo. Po svačině jsem řekl, že si jdu číst. A tak jsem si šel lehnout a usnul jsem před večerem s knihou v ruce. Měl horečku. Blouznil. A po šestnácti hodinách další den ráno vstal. Naštěstí to prý byl asi úžeh. Prý se máchám v té vodě moc dlouho a opalovací krém mi tak nevydrží a do toho ještě málo piju obyčejnou vodu. Tedy to si nakonec mysleli. Že jsem málo pil a omdlel úžehem? Já o praxi dýchání pod vodou raději mlčel. Ostatně takové je přece pravidlo. Mlčet!

A další tři dny jsem už nesměl být bez dozoru. Sestřenka si díky tomu párkrát zkusila zameditovat. Na šedobílých skalách při západu slunce a při zvuku vln a šumění moře ji to i šlo. Respektive se vcelku zvnitřnila a pak nad něčím zbytek večera přemýšlela. Ovšem za pár dní už se dělo něco jiného, mě už bylo dobře, hlava sice na daném místě byla pořád trochu cítit, ale už nebolela a taky už je přestalo bavit na mě pořád dohlížet.

 

No a jak dlouho jsem na hladině bezvládně plaval popravdě netuším. Mohla to být minutka a zrovna jsem měl štěstí, že šel bratranec kolem, ale mohlo to být i déle. Jako spekulovat lze samozřejmě různě. Každopádně zážitek z vystoupení do okolní vody a nebytí v těle jsem si zapsal, protože na tom jsem se v rozvoji zasekl a tohle byla velmi objasňující, stěžejní a posouvající zkušenost v daném směru. Co vše se stalo pak, jsem si vzpomněl až o mnoho let později, vlastně po opravdu dlouhé a pravidelné meditační praxi, kdy jsem za onu bariéru prošel vědomě a bez opuštění těla, ale to je na vcelku jiných příběh.
Tento příběh je o tom, že některá cvičení, která si člověk sám vymyslí, pokud by měla mít takto extrémní charakter, musí být vždycky jištěná. Případně ať vás při něčem podobném někdo kontroluje, klidně z dálky, ale ať má možnost zasáhnout. Přidělávat práci boží prozřetelnosti, strážným andělům anebo spoléhat se na rčení, že kdo má být zastřelen, ten se neutopí, jednoduše není rozumné. Bylo to nesmírné štěstí a na to se nelze nikdy doopravdy spoléhat.
Pokud vás baví potápění na jeden nádech – freediving – tak vám příběh určitě moc zábavný nepřijde. Ostatně bylo to tak velké štěstí, že je jasné, jak by to dopadlo, kdyby se bratranec třeba o pár minut zdržel. Bylo to asi tak tak. Proto určitě nikdy nedělejte stejnou nerozvážnost.
Pokud budete cvičit huštění živlu vzduchu skrze dýchání póry pod vodou, dělejte to za přítomnosti někoho dalšího na hladině. Někdo vás prostě musí případně vytáhnout, kdybyste neznali svoji míru. A pokud ucítíte brnění s mravenčením, máte po zbytek dne utrum a musíte z vody. Respektive tak se to dělá. Ideálně takový stav nemá vůbec nastat. Trénink by neměl být nadoraz či do sebezničení. V šestnácti má člověk ještě dost páry, aby si takovou blbost vykompenzoval, ale v pozdějším věku už by takové poškození, ke kterému určitě muselo dojít,  neodeznělo tak lehce. Raději umřete až stářím nebo vůbec.

 

 

Meditaci pod vodou lze jedině doporučit.

I v bazénu je to skvělé, pokud tam neplave zrovna moc lidí.
Meditaci pod vodou v moři pak na sto procent. K dispozici jsou závaží na pás či nohy a tak byste nemuseli držet kámen, i když to má své kouzlo.
Vždy se potápějte ve více lidech. Nikdy neriskujte svůj život. A to platí i pro zvládání ostatních živlů. Stejně nebezpečně zní rituál pěti ohňů, kdy se v létě, když jsou vedra, v době pravého poledne rozdělají čtyři velké ohně a člověk pak medituje uprostřed nich. Přehřátí bez možnosti ochlazení by mohlo mít stejně fatální důsledky. Člověk u toho může zkolabovat – což se čas od času stane i zkušeným jogínům – a pak třeba ještě ohořet. O lidech, co si popálili chodidla při přecházení přes žhavé uhlíky, jste už určitě slyšeli anebo viděli videa, na internetu jich určitě pár je. Praktikujte klidně cokoli, zkoumejte a testujte, ale maximálně opatrně a v případě, kdy jde o život, tak za asistence. A vše nebezpečné, neodzkoušené či riskantní si pojistěte, abyste nepřekročili práh smrti dříve, než by bylo ostatním milé a pro váš osud žádoucí. Podobné výsledky lze získat různě, cesty rozhodně nemusí vést extrémy. Kdybych věděl, co mě čeká, určitě bych z vody vyšel a vše si ještě jednou řádně promyslel.

 

Špatné pochopení = špatná praxe = špatný výsledek.

 

Mimotělní zážitek lze mít i jinak a určitě u toho nemusíte skoro umřít.
Nároky na fyzické zvládnutí živlu by měly mít postupný charakter. Dýchání pod vodou je mýtická úroveň a pokud se z vás stane bůh moří, asi klidně takové úrovně dosáhnete, ale do začátku bohatě stačí umět dobře plavat, vodu cítit a umět se v ní správně hýbat a rozhýbat ji tak, aby šla s vámi a ne proti vám. Už to je umění. Potápění lze cvičit až když se udržíte nad hladinou. Nemůžete se chtít potápět, když neumíte plavat. A tak vše je třeba dělat postupně. Pokud byste se chtěli naučit levitovat tím, že skočíte ze srázu, netřeba snad říkat, jak by to dopadlo. Jednoduše, pokud nejste zvyklí sportovat, nemůžete chtít uběhnout maraton v rekordním čase, protože je to třeba jen teoreticky možné. A stejně tak rovina magického umění, sice vyžaduje talent, ale hlavně píli a postupnou praxi. Sochař také nevytvoří krásnou sochu, kterou má v mysli, bez předchozí práce. Musí znát chování materiálu, jak interaguje s jeho nástroji, jaké nástroje vůbec použít a pokud by bez těchto předchozích zkušeností usiloval o takové dílo, mohl by v průběhu práce zjistit, že nemá všechny nástroje, případně materiál sochy nemá potřebné vlastnosti anebo přítomné nástroje na daný materiál vůbec nefungují.

Bardonův desátý stupeň je samo sebou skvělý, podobně i vše, co dávají či mohou naučit planetární entity, inteligence nadzemské zóny anebo živlové bytosti, ale chtít to bez praxe anebo s jejím minimem, je šílenství. Toho jsem se bezpochyby dopustil. V šestnácti mi to už mohlo myslet lépe, ale stalo se. Bohužel. Jizvu, která tam obrazně řečeno v astrálu zůstala, jsem musel doléčit i po tak dlouhé době, protože tam na mě počkala. Zprůchodnit cesty, které se takovou zbrklostí zavřely dalo práci. Něco takového doopravdy nechcete.
Magie je celoživotní spiritualita, pokud praktikujete opravdově, výsledky se dostaví.
Veškeré magické schopnosti vědomí jsou přirozené dané úrovni vývoje. Nikdy není nutné něčeho dosahovat jenom pro schopnost samotnou, to dělá ve vývoji naopak velkou neplechu a pokřivuje charakter. Vše přijde ve správný čas a je třeba tomu důvěřovat a nikam nespěchat.

Každopádně, pokud chcete rozvíjet živel vody na fyzické úrovni nebo jen máte rádi vodu, určitě zkuste freediving. Pro fyzické zvládání živlu není do začátku nic lepšího. Umět zadržet dech se k doporučované meditaci pod vodou hodí a abyste uměli zadržet dech dlouho, musíte umět relaxovat a pracovat s tělem i myslí. A to vše se na kurzech freedivingu učí. Jde o takřka jógický sport a pod zkušeným vedením se vyhnete začátečnickým chybám (jaké jsem udělal já) a přiučíte se od lidí, kteří jsou ve vodě jako ryba ve vodě :-)

 

 


ODKAZY:

 

FREEDIVING

DEPTH WISH

BASE JUMPING

FOTO by Adam Opris Photography – underwater yoga


1
Diskuze k článku:

avatar
666
1 Comment threads
0 Thread replies
1 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
1 Comment authors
Jarda Recent comment authors
  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
Jarda
Host
Jarda

Krásně napsaný článek. Díky