Redakce Zřídla předkládá čtenářům základní pramenný text Hermetismu. Dochoval se ve sborníku z 5. století, kam ho ze starší předlohy zapsal Johannes Stobaeus a pokud byl někdy přeložen do češtiny, překladatel si to nechal pro sebe a své přátele. Popřípadě jsme ho jen nemohli dohledat a to jsme hledali, kde se hledat dalo. Pravděpodobně se tak jedná o první veřejnou publikaci tohoto hermetického textu v češtině.

Překlad je z angličtiny, do které byl text přeložen z originální řečtiny G. R. S. Meadem, historikem a členem Teosofické Společnosti a před ním ještě Annou Kingsfordovou, taktéž členkou Teosofické společnosti. Její překlad, přestože má svoje kvality, nebyl nakonec zvolen, ale občas k němu bylo přihlédnuto, když se hledaly ty správné české formulace.

Redakce Zřídla přeje příjemné a inspirativní čtení. 

. . .

Mead upřednostňoval běžný překlad tohoto názvu „Panna Světa“. Patrizi tento název přeložil do latiny jako Minerva Mundi (Κόρε Διός byl Athénin titul). Kore má také další význam: zřítelnice oka. Ve Stobaeově Fysice nese tento úryvek nadpis:

Ze svaté knihy Kore Kosmou Herma Trismegista

1. S těmito slovy Isis nalévá Horovi sladký nektar nesmrtelnosti, který dle zvyku dostávají duše od Bohů, a takto začíná její nejsvětější rozprava (logos):

Můj synu, Hore, vidíš, že Nebesa ověnčená korunou hvězd, jsou umístěna nad přirozeností všech věcí pod sebou, a že jim nikde neschází nic z celistvosti všehomíra. Proto je zcela zřejmé, že příroda, která leží pod nebesy, je vedena a naplňována tím, co má nad sebou. Neboť to, co je dole nemůže řídit to, co je nahoře.

Je tedy zřejmé, že menší mystéria ustupují před vyššími mystérii. Je to jisté ve všech ohledech a žádná myšlenka smrtelníka to nevyvrátí. Pročež [mystéria] dole vydechla ve strachu a úžasu nad zázračnou krásou a nekonečným trváním toho, co je nahoře.

Stálo to za bolest a útrapy, vzhlížet ke kráse Nebes. Ke kráse, která zdála se být Bohem – Bohem, který byl zatím ještě neznámým a nepoznaným, bohatým majestátem Noci, která spřádá svou síť rychlého světla, které není tak jasné jako Slunce, a dalších mystérií, která se pohybují po Nebesích spořádaným způsobem a v daných obdobích, a která mají vliv na řád věcí dole, čímž jim dodávají sílu. (Planety)

2. Tak následovala obava za obavou, neustálé hledání za hledáním, a nevědomost ve všem trvala tak dlouho, dokud to bylo vůlí Stvořitele univerzálií. Když se však rozhodl, že je vhodné, aby se projevilo, čím On vlastně je, vdechl do Bohů Lásku a plnou měrou vléval jas, který měl ve svém srdci, do jejich myslí, ve stále větší a větší míře. To proto, aby měli prvně touhu hledat, dále pak aby měli touhu nalézat, a nakonec aby měli také sílu dosáhnout úspěchu. To vše, můj zázraku hodný synu Hore, by však vůbec nebylo možné, kdyby toto semeno podléhalo moci smrti. Ta však ještě neexistovala, byla pouze duše, která vibrovala v souladu s mystérii Nebes.

3. Takový byl vševědoucí Hermes, který viděl všechny věci, a vše co viděl, dokázal pochopit, a vše, co pochopil, dokázal odhalit a vysvětlit. Vše, co věděl, vyryl do kamene. Avšak přestože vše ryl do kamene, většinu skryl a udržoval v řeči ticho, aby v každém dalším věku kosmického času, mohli další hledat tato skrytá tajemství. A tak, s výzvou svým příbuzným, Bohům, vystoupil ke Hvězdám. Za ním následoval Tat, který byl jeho synem a dědicem těchto vědomostí. A zanedlouho následovali Asklepius-Imuth,¹ z vůle Ptaha, který je Hefaistem,² a všichni ostatní, kteří se rozhodli zbádat jistoty nebeské kontemplace, jak to bylo vůlí Předtuchy – Předtuchy, královny všeho.

4. Hermes však vysvětlil okolnímu [vesmíru], že dokonce ani vlastnímu synovi (kvůli nezralosti jeho mládí) nedokázal předat Dokonalé Vidění. Avšak když pro mne vyšlo Slunce a já vševidoucíma očima spatřila skrytá [mystéria] onoho Nového Úsvitu a rozjímala jsem nad nimi, tehdy jsem dospěla, pomalu, ale jistě, k přesvědčení o tom, že posvátné symboly kosmických elementů byly pečlivě ukryty v tajemstvích Osiridových.

5. [Hermes], se poté vrátil na Nebesa, seslal na ně kouzlo (invokací) a pronesl následující slova. (Nehodí se, můj synu, abych ponechala ona slova bez povšimnutí a měla bych pronést to, co vyslovil Hermes, když ukryl své knihy.) Takto tedy promluvil:

„Ó, svaté knihy, jež jste byly utvořeny mýma nesmrtelnýma rukama, dokonalým magickým zaříkáním, …³ po celou věčnost zůstaňte neporušené zubem času a rozkladu! Staňte se neviditelnými, nenalezitelnými těm, kdo nohou kráčí rovinami této země, a které Stvořitel nazývá dušemi, dokud jim stará Nebesa nepřinesou potřebné nástroje.“

Tak promluvil a seslal na ně kouzla svým vlastním způsobem a bezpečně je uzavřel v jejich vlastních zónách. A dost je už dlouhý čas od chvíle, kdy je ukryl.⁴

6. A Příroda, můj synu, byla pustá a prázdná, dokud ti, kteří měli příkazy hlídat na Nebesích podle řádu Boha všehomíra, svého Krále, neohlásili tu netečnost a nečinnost věcí. Nastal čas, aby se kosmos probudil, a to byl úkol pouze pro Něj samotného.

„Zapřísaháme tě, tedy,“ pravili, „namiř svou myšlenku k věcem, které nyní existují a k tomu, co žádá budoucnost.“

7. Když takto promluvili, Bůh se usmál a pronesl: „Povstaň, Přírodo!“ A z Jeho slova vzešel zázrak, ženský a obdařený dokonalou krásou, na niž všichni Bohové pohlíželi s úžasem. A Bůh Praotec ji poctil jménem Příroda a požehnal ji plodností.

Pak se upřeně zahleděl na okolní prostor a pronesl také tato slova: „Nechť se Nebesa naplní, stejně jako Vzduch a Éter!“ Bůh promluvil, a stalo se. A Příroda rozmlouvající sama se sebou poznala, že nemůže zanedbat přikázání svého Otce. A tak s pomocí Práce (lze též přeložit jako Porod) stvořila nádhernou dceru a nazvala ji Invencí. Bůh ji obdařil darem bytí a pomocí svých darů ji oddělil od všeho, co již bylo utvořeno, a naplněno mystérii, a Invenci dal nad tím vším vládu.

8. A On již nechtěl, aby byl svět nahoře netečný. Považoval za dobré naplnit jej dechem, aby žádná jeho část nebyla nehybná a netečná, a tak na nich začal pracovat pomocí svých svatých umění, jak se sluší a patří na Jeho neobyčejné dílo.

Vzal Dech ze svého vlastního dechu a smísil jej s vědoucím Ohněm, a k tomu přidal jisté další substance, které vědomé nejsou. A když zpracoval tyto dvě substance – jednu za pomoci druhé – za pomoci jistých skrytých slov moci, uvedl celou směs do pohybu. A tak se v kompostu zaskvěla nová substance, mnohem jemnější a čistší a jasnější než to, z čeho vzešla. Byla tak průzračná a čistá, že ji nedokáže postřehnout nikdo jiný než skutečný Umělec.

9. A jelikož tato substance netála, když byla zahřívána ohněm (jelikož byla stvořena z Ohně), ani nikdy nezamrzala (neboť byla stvořena z Dechu), ale udržovala si své vlastní zvláštní skupenství (kteréžto Bůh nazval Psychosis – podle zřejmého významu tohoto slova⁵ a kvůli podobnosti jeho chování) – byla to právě tato sraženina, z níž On vytvořil myriády duší. Podle řádu a míry hnětl vykrystalizovaný produkt směsi podle své vůle, zkušeně a s rozumem, aby se jednotlivé duše od sebe nijak nelišily.

10. Musíš totiž vědět, že tento květ, který vznikl z prvního pohybu vyvolaného Bohem nebyl jako ty další. První z těchto květů byl skvělejší, plnější a čistější než druhý. Druhý nebyl tak dokonalý jako první, ale mnohem dokonalejší než třetí. A tak se dospělo až k šedesátému stupni. Přesto při vytváření zákona On nařídil, že všechny stupně budou věčné, jelikož pocházejí z jediné esence, jejíž formy dokáže pouze On sám přivést k dokonalosti.

11. Také jim určil limity a omezení ve výšinách horní Přírody, aby se točily v kruhu ve správném řádu a s lehkostí, aby tak těšily svého Otce. A tak v těch nejjemnějších stupních Éteru k sobě povolal přirozenosti všech věcí a takto k nim promluvil:

„Ó, Duše, mé milé děti mého vlastního dechu a mé osamělosti, které jsem nyní vlastníma rukama úspěšně přivedl k životu a posvětil jimi svůj vlastní svět, slyšte tato má slova jako zákon, a nespěchejte do jiných prostor, než jsou ty, které jsem vám určil svou vůlí.

Neboť pokud vytrváte v hvězdném řádu na Nebesích, jako trůny, jež jsem ustanovil naplnit ctností, budete neustále takové, jaké jste nyní. Pokud se ovšem budete pokoušet jakkoli upravovat má rozhodnutí, přísahám při svém svatém Dechu a při směsi, díky níž jsem vás uvedl v bytí a při těchto rukou, jimiž jsem vám dal život, rychle pro vás vytvořím pouta a trest.“

12. A s těmito slovy Bůh, jenž je mým Pánem, smísil zbývající příbuzné elementy (Vodu a Zemi), a stejně jako předtím, invokoval nad nimi jistá okultní slova, slova velké moci, ač ne tak silná, jako ta první. Uvedl směs v rychlý pohyb a vdechl do ní sílu života. A vzal sraženinu (která stejně jako ta předchozí plavala na povrchu), když byla dostatečně vylouhovaná a zpevněná a utvořil z ní [svatá] zvířata, která mají formu podobnou lidem.

Sedlinu této směsi dal těm duším, které odešly již dříve a byly povolány do zemí bohů, do oblastí blízkých Hvězdám, a [chóru] svatých daimonů. Řekl:

13. „Mí synové, vy děti Mé Přírody, utvářejte věci! Vezměte pozůstatky toho, co učinilo Mé umění a každý utvořte něco, co se bude podobat vaší vlastní přirozenosti. Tyto vám dám dále jako předlohy.“

Vzal a uspořádal ve spravedlivém a vynikajícím pořadí, v souladu s hnutím duší, svět svatých zvířat, jenž připojil k tomu náležejícímu zvířatům podobným lidem, a těmto typům životů dal síly k vymyšlení veškerenstva a všemyslící plodivý dech pro vše, co by kdy mělo vejít ve stvoření.

A stáhl se do ústraní, s příslibem, že připojí k viditelným výtvorům jejich rukou neviditelný dech a esenci, která bude všemu společná, aby mohli rodit další sobě podobné.

14. [A Horus se otázal:]

Co tedy potom, matko, duše dělaly?

A Isis pravila: Vzaly směsici hmoty, Hore, synu, poprvé pohlédly na Otcovu směs a zbožňovaly ji, a pokoušely se přijít na to, z čeho je utvořena. Nebylo to však pro ně snadné.

Potom se začaly strachovat, že by na ně mohl padnout Otcův hněv za to, že se pokoušejí zjistit, z čeho se směs skládá, a počaly tvořit dílo, jak jim bylo řečeno.

Tak z nejhornější vrstvy, která byla nade vše lehounká, utvořily pokolení ptáků. Když je tvořily, směs napůl ztuhla a získala pevné skupenství – z toho vytvořily pokolení bytostí čtvernohých. [Dále pak utvořily] pokolení ryb – těžších a vyžadujících k životu vlhkou substanci jiného druhu, aby v ní mohly plavat. A ze zbytku, který měl chladnou a těžkou povahu, utvořily pokolení plazivých tvorů.

15. Potom, můj synu, jako by činily něco skvělého, duše nabyly příliš sebedůvěrné odvahy, a rozhodly se jednat proti příkazu, který jim byl dán. A od té chvíle začaly překračovat své dané meze a limity, a nezůstávaly již na jednom místě, ale neustále se pohybovaly a obávaly se, že zůstat na místě znamená smrt.

To, že tak učinily, ovšem, Ó můj synu (jak říká Hermes, když ke mně promlouvá), neuniklo Zraku toho, jenž je Bohem a Pánem všehomíra. A On vynašel trest a okovy, pod jejichž jhem nyní trpí.⁶

Tak Svrchovaný Král veškerenstva začal utvářet svým uměním lidský tvar, aby jeho prostřednictvím bylo trestáno pokolení duší.

16. „Pak poslal pro mne,“ říká Hermes, „a takto pravil: ‚Duše mé Duše, a svatá mysli mé vlastní Mysli, jak by bylo možno spatřit přírodu se všemi věcmi tam dole, pokud zůstane v šeru? Jak dlouho zůstane toto dílo v nečinnosti a zbaveno chvály? Přiveď mi nyní všechny Bohy Nebeské,‘ pravil Bůh.“ – podle Hermova vyprávění.

A když přišli, poslušni Jeho příkazu, – „Pohlédněte dolů,“ pravil On, „na Zemi a na vše tam dole.“ A oni v té chvíli spatřili a pochopili vůli Nejvyššího. A když k nim promluvil ohledně lidstva, [všichni] souhlasili s tím, že těm, kdo přijdou, poskytnou vše potřebné, každý tak, jak umí nejlépe.

17. Slunce pravilo: „Budu svítit, jak nejvíce to jde.“

Luna slíbila poskytovat světlo v době, kdy slunce zapadne, a také prohlásila, že již porodila Strach a Ticho, a také Spánek a Paměť – což jsou věci, které lidstvu budou velmi užitečné.

Kronos oznámil, že on už splodil Spravedlnost a Nutnost.

Zeus pravil: „Aby se pokolení, které přijde neikdy nebálo bojovat, již jsem pro ně učinil Štěstěnu, Naději a Mír.“

Ares prohlásil, že on už je otcem Sváru, Hněvu a Boje.

Ani Afrodita nezaváhala a pronesla: „Já k nim připojím Touhu, můj Pane, a Rozkoš a Smích, aby se ony spřízněné duše ve svém politováníhodném zavržení úplně nevyčerpaly.“

Všichni byli Afroditinými slovy potěšeni, můj synu.

„A já sám,“ pronesl Hermes, „dám dar lidskému pokolení. Zasvětím lidem Moudrost a Prozíravost, Výřečnost a Pravdu a nikdy je nepřestanu obdařovat Invencí. A nikdy nepřestanu příznivě ovlivňovat smrtelné životy lidí dle mého typu života (tj. znamení Zvěrokruhu – pozn. překl.), v němž byli narozeni. Protože tyto typy, které náš Otec a Stvořitel určil mně, jsou typy moudrosti a inteligence, a ještě více to platí, když pohyb Hvězd, které nad těmito typy mají přirozenou moc, jsou s nimi ve vzájemném souladu.“⁷

18. A Bůh, Pán všehomíra, se zaradoval, když to uslyšel, a nařídil, aby povstalo pokolení lidí.

„Já,“ tvrdí Hermes, „jsem hledal prostředek, jenž by k tomu bylo možné použít a požádal jsem Vládce o pomoc. A On dal příkaz Duším, aby mi poskytli zbytek směsi. Když jsem ji vzal, byla úplně vysušená. Když jsem ji pak rozmíchával, použil jsem mnohem více vody, než bylo třeba k jejímu uvedení do původního stavu, takže byla tato plazma ve všech ohledech povolná, slabá a bezmocná, aby byla naplněna pouze svou vlastní prozíravostí, ale nikoli mocí.

Dal jsem jí tvar, a bylo to uspokojivé. A já jsem se zaradoval při pohledu na své vlastní dílo, a zdola jsem zvolal k Vládci, aby na ně pohlédl. A On na ně shlédl a zaradoval se a přikázal Duším, aby vstoupily do těl. Tehdy se poprvé ponořily do hlubokého šera, a když poznaly, že jsou odsouzeny k trestu, počaly naříkat. Já sám jsem byl překvapen projevy Duší.“

19. Nyní dobře naslouchej, synu Hore, neboť nyní ti budu vyprávět o Mystickém Výjevu, o němž slyšel náš praotec, Kamephis⁸, od Herma, zapisovatele všech věcí. Já sama jsem toto vyprávění slyšela od Kamephise, nejstaršího z [nás] všech, když mne uctil Černým [rituálem] vedoucím k dokonalosti.⁹ Vyslyš je nyní ode mne!

Neboť když byly Duše, Ó úžasný, nesmírně slavný synu, uvrženy do svého vězení, některé pouze skučely a naříkaly – stejně jako divoká zvířata, která jsou vytržena ze svých svobodných bydlišť, bývají špatnými otroky a budou bojovat a bouřit se a nebudou spolupracovat se svými pány. A co víc, pokud to okolnosti dovolí, budou se snažit zabít toho, kdo je utiskuje.

Jiné duše, ty hlasitější, syčely jako hadi. A další divoce skučely a některé promlouvaly a ronily slzy, jako ta jedna, která svými zraky kmitala zdola nahoru a pravila:

20. „Ó Nebesa, ty zdroji našeho bytí, Ó Étere, Vzduchu, Ruko a svatý Dechu Boha, našeho Vládce, Ó vy nejjasnější Hvězdy, oči Bohů, Ó, neúnavné světlo Slunce a Měsíce, soukojenci z našeho počátku – odloučeny od vás všechny srdceryvně trpíme.

A tím spíš, že jsme odvrženy od oněch prostorných říší světla, od [vašeho] svatého sídliště a bohatého dómu, a od posvěceného vedení, jež jsme sdílely s Bohy, a takto jsme svrženy do těchto bezectných a nízkých míst.

Jakou to nemístnou věc jsme my nešťastné učinily? Jaký [zločin] si zasluhuje takový trest? Kolik hříchů čeká nás, proklaté? Co vše musíme činit v tomto našem beznadějném stavu, kolik starostí máme se zaopatřením této vodnaté formy, která se tak brzy rozpouští?

21. Naše oči již nespatřují Boží duše. V těchto vodnatých sférách vidíme našeho vlastního praotce, Nebesa, jako cosi malého a nepatrného a rozplyneme se v nářcích. A nastanou chvíle, kdy nespatříme vůbec nic, neboť na nás ubožátka byl seslán trest. Dar opravdového vidění nám nebyl dán, a nebylo nám umožněno vidět beze světla. Okna to jsou, a nikoli oči!

Jak zoufalé budeme, když uslyšíme dech našich příbuzných na vzduchu, a když s nimi nebudeme moci dýchat! Za domov nebudeme mít ten velký svět nahoře ve vzduchu, ale malou oblast kolem srdce, uzavřenou v těle. Osvoboď nás od pout tak nízkých, jako jsou tato, do nich jsme klesly, a ukonči naše trápení!

Ó, Pane a Otče, náš Stvořiteli, jestliže jsi tak rychle zlhostejněl vůči dílu své vlastní ruky, urči meze našeho utrpení! Uznej nás za hodny alespoň nějakých slov, třebas nemnohých, dokud ještě dokážeme vidět celý řád světa na všech stranách všehomíra!“

22. Po těchto slovech, Hore, synu, Duše dostaly, co žádaly. Neboť Vládce přišel a usedl na Trůn Pravdy, aby odpověděl na jejich modlitby.

„Ó, Duše, Láska a Nutnost budou vašimi pány, po mně budou vám vládnout jako mí maršálové a vojevůdci. Vězte, vy všichni, kdo jste pod mou nestárnoucí vládou, že pokud se budete udržovat čistí od hříchu, budete pobývat na polích Nebeských. Pokud však kterákoli z vás neuposlechne, skončí tam, kam ji zavede Osud, v lůně smrtelníka.

Pokud budou vaše prohřešky lehké, po opuštění smrtelného těla se vrátíte zpět do náruče svého [otce] Nebe. Pokud však spácháte další a větší hříchy, nepovznesete se po tělesné smrti na Nebesa, ani se nevrátíte do lidského těla, ale budete putovat životy bez rozumu.“ (Tj. zvířecích – pozn. Překl.).

23. Takto promlouvaje, můj Hore, dal On všem dar dechu, a takto pokračoval:

„Není náhoda a bezúčelnost, že jsem ustanovil zákon vaší proměny. Pokud se totiž budete chovat nepatřičně, bude vám hůře, a povede se vám lépe, budete-li se chovat důstojně, jak se sluší na vaše zrození.

Neboť jen Já, a nikdo jiný, budu vaším Svědkem a Strážcem. Vězte tedy, že v těchto tělech jste uvězněni za trest, za to, co jste doposud spáchaly.

Rozdíly ve vašich znovuzrozeních, pak budou, jak jsem již řekl, dány růzností těl, a jejich [konečný] rozklad [bude] odměnou a [návratem] do šťastného bytí vašich předchozích dní.

Pokud však budete jednat, jako byste mne nebyly hodny, vaše mysl ztratí svůj vhled a vy si budete myslet, že je tomu naopak, a tak budete potrestány, že si budete myslet, že to, co vede ke kráse a štěstí bude zdrojem vašeho strachu.

Ti pak, kdo stojí na pokraji proměny do božštějšího stavu, budou mezi lidmi právoplatnými králi, a skutečnými filosofy, zakladateli národů a zákonodárci a skutečnými vizionáři a pravými znalci bylin, nejskvělejšími proroky Božími, dovednými hudebníky, zběhlými astronomy a moudrými věštci, dokonalými obětníky – vy všechny duše, které budete hodny věcí krásných a dobrých.

24. Mezi ptáky [budou] orly, protože ty nenapadají svůj druh, ani jej nepožírají. A co víc, všude tam, kde jsou, nedovolí, aby slabší bytosti pod jejich dohledem trpěly, neboť povaha orlů je příliš spravedlivá [na to, aby něco takového strpěli].

Mezi čtyřnožci [budou] lvy – žijícími životem plným síly, kteří svým způsobem nepotřebují spát a ve svém smrtelném těle prožívají nesmrtelný život – neboť se neunavují a nikdy nespí.

Mezi plazivými tvory [budou] draky, neboť to jsou zvířata velké síly a dlouhověká, a přeci neubližuj člověku a jsou vůči němu přátelská a nechávají se jím zkrotit. Nemají žádný jed a svlékají svou kůži, což mají ve své povaze a podstatě i Bohové.

Mezi plavci [budou] delfíny, neboť delfíni jsou slitovní s těmi, kdo spadnou do moře, a pokud je najdou ještě dýchající, odnášejí je k souši, ale pokud jsou mrtví, nikdy se jich nedotknou, ačkoli jsou nejžravějšími tvory žijícími ve vodě.“

25. S těmito slovy se Bůh stal nesmrtelnou Myslí. Nato, můj synu Hore, povstal ze Země velmi Mocný duch, jehož neudrželo žádné hmotné tělo a jehož sílu tvořil jeho intelekt. A ačkoli dobře znal vše, na co se ptal – tělo, jímž byl člověk oděn v souladu se svým typem, krásné a vznešené, zároveň však divošské a naplněné strachem – ve chvíli, kdy duše začaly vstupovat do plazmat, zvolal:

„Co to je, Ó Herme, Písaři Bohů?“

A Hermes odpověděl: „Lidé!“ – „Herme,“ pravil, „je to odvážné dílo, toto lidské stvoření, se zvídavýma očima a upovídaným jazykem, nadané schopností slyšet i věci, které nejsou jeho starostí, s vytříbeným čichem a nadaným hmatem, jímž sáhne po všem, na co může.

Rozmyslel sis dobře, jako tvůrce, zda je moudré nechat bez opatrování ty, kdo v budoucnu pohlédnou na nejjasnější mystéria, jež skrývá Příroda? Ponecháš bez zármutku ty, kdož v příštích dnech ve svých myšlenkách dosáhnou mystérií mimo pozemskou říši?

26. Lidé budou vykopávat kořeny rostlin a odhalí vlastnosti jejich šťáv. Lidé prozkoumají povahu kamenů. Lidé budou pitvat nejen nemyslící zvířata, ale i sebe samé, v touze poznat, jak jsou stvořeni. Natáhnou se svýma rukama dokonce do moří, a pokácejí lesy, které sami nesadili, aby se přeplavili do jiných zemí. Lidé budou hledat také vnitřní svět svatých míst, kam nelze vkročit nohou, a poženou se za nimi i do výšin v touze pochopit podstatu pohybu Nebes.

A to je jen počátek [toho, co budou konat]. Neboť v nejvzdálenějších končinách zemských říší nezbude už nic. Ne, ve své opovážlivosti proniknou až do Noci, do nejhlubší Noci.

27. Nic už pak je nezastaví od získání zasvěcení v blaženosti osvobození od veškeré bolesti, a nezadržováni žalostnými bodci strachu, budou žít blaženě životem prostým všech starostí.

Neodějí se pak zbrojí nesmírné odvahy, aby zdolali samo Nebe? Nesáhnou pak ve svých duších osvobozených od starostí po samotných [prvotních] živlech?

Uč je tedy toužit po něčem tak, aby zároveň cítili strach z nebezpečí neúspěchu, aby byli kroceni ostrým zubem bolesti ze zklamání svých nadějí. Ať je ta přespříliš pilná povaha jejich duší vyvážena touhami, strachy a zármutky a falešnými nadějemi.

Ať jejich dušemi zmítá v rychlém sledu láska, naděje, touhy, někdy naplněné a jindy nenaplněné, nechť je lákadlo jejich úspěchů vtahuje do boje s neúspěchy.

Ať na ně těžkou rukou dolehne horečka, aby se zbavili touhy pomocí disciplíny.“

28. Rmoutíš se, Hore, synu, když slyšíš svou matku pronášet tato slova? Jsi udiven a zděšen tím, jak žalostně byl člověk omezen a utlačen? Slyš slova ještě smutnější!

Když Mómos¹⁰ tato slova pronesl, byl hermes potěšen, protože to, co bylo řečeno, bylo řečeno z náklonnosti k němu. A tak učinil vše, co mu bylo řečeno, a toto pravil:

„Mómos, Přirozenost Božího dechu, která obklopuje [všechno], se nikdy nezastaví v nečinnosti. Pán všehomíra ustanovil mne správcem a majordomem.

Proto bude dohližitelkou nad Jeho příkazy ze všech Bohyní ta s nejbystřejším okem, Adrasteia.¹¹ A já umně vytvořím nástroj, záhadný, s mocným a nechybujícím zrakem, jemuž nelze uniknout, jemuž budou podrobeny všechny věci pozemské, od svého narození až po konečného zániku – prostředek, jež spoutá vše co je učiněno. Tento prostředek bude vládnout všem ostatním věcem na Zemi, stejně [jako člověku].“

29. Tato slova, pravil Hermes, jsem pronesl k Mómovi, a nástroj byl uveden v chod.

Když to bylo učiněno a duše vstoupily do těl a [Hermes] samotný byl veleben za to, co vykonal, sezval Vladař opět všechny Bohy k setkání. Bohové se shromáždili a On opět pronesl řeč, řka:

„Bohové, vy, kteří jste byli učiněni vůdci Přírody, osvobozeni od rozkladu, kteří jste dostali údělem vládu nad mocným Aeonem, díky němuž všechny věci ve vesmíru nikdy neomrzí poddání se jedna druhé. Jak dlouho budeme takto svrchovaně vládnout, aniž by to kdy bylo někomu známo? Jak dlouho se budou tyto věci vyhýbat moci zraku Slunce a Luny?

Dejme všichni průchodu své moci. Ukončeme díky naší vlastní energii konec nečinnému stavu věcí. Učiňme chaos mýtem, jemuž budoucí dny nebudou ani věřit. Přiložte ruku k dílu, já sám začnu.“

30. Tak pravil, a kosmický řád se okamžitě začal vydělovat z do té doby temné jednoty [věcí]. A Nebesa nahoře zazářila, naplněna všemi svými mystérii. Země, stále rozechvělá, začala tuhnout, když zasvítilo Slunce, a zjevila se ve vší své nádheře obklopená ze všech stran svým krásným rouchem. Neboť Bohu jsou krásné i věci, jež člověku připadnou nicotné, neboť vpravdě i ony byly učiněny, aby byly poslušny zákonům Božím. A Bůh se zaradoval, když nyní spatřil své dílo v pohybu. A naplnil své ruce, které obsáhly veškerý okolní prostor se vším, co vzniklo z Přírody, mocně a pevně je stiskl a pravil:

„Vezmi si [to vše], Ó svatá Země, vezmi si to vše, všemi ctěná, která budeš matkou všeho, abys neměla ničeho nedostatek!“

31. Bůh promluvil a rozevřel své ruce, ruce, jaké má pouze Bůh, a vše z nich přenesl do stavby světa. A toto na počátku nebylo vůbec známo. Neboť Duše nově uzavřené ve svém vězení, nesnesly svou potupu a začaly usilovat o nápodobu Bohů na Nebesích, začaly zneužívat svého vznešeného původu, tvrdíce, že mají stejného Stvořitele, vzbouřily se a začaly zneužívat slabší lidi jako své nástroje, štvaly jednoho proti druhému a tak započaly nesváry a války mezi nimi.

Tak síla převážila mocně nad slabostí, a silní pálili a masakrovali slabé, a ze svatých míst shazovali živé i mrtvé, až se Živly ve svém znepokojení uchýlily k Bohu, svému Vládci, [aby si stežovaly] na hrubý stav, v němž lidé žili.

Zlo narostlo do nebývalé velikosti a Živly předstoupily před Boha, který je stvořil a pronesly zhruba tato slova:

32. Byl to Oheň, kdo jako první dostal slovo, a pravil: „Ó Pane, Tvůrče tohoto nového Světa, Ty, Jméno, jež je záhadou mezi Bohy, a až dosud uctívaný veškerým lidstvem, jak dlouho, Ó Daimone, soudíš, že bude správné, aby zůstávaly životy smrtelníků bez Boha?

Ukaž se nyní svému Světu, který k tobě volá, a naprav divokost života mírem. Dej životu zákony. Spravedlivým dej orákula. Naplň vše spravedlivou nadějí. A nech lidi bát se soudu Bohů, a oni nebudou hřešit.

Když se dočkají spravedlivé odplaty, přestanou pak páchat hříchy. Budou ctít přísahy a žádný z nich nebude ani uvažovat o svatokrádeži. Nauč je vzdávat díky za dobrodiní, kterého se jim dostane, abych mohl já, Oheň, s radostí sloužit při obětních rituálech, aby z oltáře stoupaly k nebi sladkovonné výpary.

Neboť nyní jsem znečištěný, Pane, a kvůli bezbožnému chování jsem nucen pálit maso. Nedovolují mi být tím, k čemu jsem byl stvořen a znesvěcují svou nemravností mou čistotu.“

33. A Vzduch řekl:

„I já jsem, Pane, zneklidněný výpary stoupajícími z mrtvých těl, roznáším nemoci a nejsem již zdravý a shlížím shůry na věci, které bych neměl vidět.“

Potom, můj synu mocné duše, dostala slovo Voda a pronesla:

„Ó Otče, Ó, úžasný Stvořiteli všeho, Daimone sám ze sebe zrozený a tvůrče Přírody, která skrze tebe počala vše, přikaž všem řekám a tokům, aby byly čisté, neboť řeky a moře musejí nyní omývat ruce vrahů i jejich oběti.“

34. Potom přišla roztrpčená a zarmoucená Země, Ó můj proslulý synu, a ujala se slova:

„Svrchovaný Pane, Vůdče Nebešťanů, Pane Kol, Vládče nás, Živlů, Ó otče těch, kdo stojí po tvém boku, od něhož pochází veškerý růst i úbytek všeho, k němuž se vrací vše, co končí když se dovrší míra, Ó ty velectěný. Bezbožná lidská cháska tancuje na mých ňadrech.

Já ve svém náručí objímám vše živé. A ze Tvého příkazu je nejen všechny nesu, ale také je přijímám do svého objetí, když jsou zabiti. Nyní jsem však zneuctěna. Ač je svět na Zemi nalněn vším [ostatním], nemá Boha.

Jelikož z ničeho nemají strach, hřeší ve všem, a z mých výšin, Ó Pane, padají [mrtvi] všemi možnými zlými skutky. A zvlhlá šťavami jejich mrtvol jsem zkažená. Proto v sobě musím, Pane, držet to, co není hodno. Ráda bych v sobě držela také Boha.

Sešli tedy na Zemi, když už ne sebe sama, neboť Tebe bych unést nemohla, alespoň nějakou svatou Emanaci sebe sama. Pocti Zemi více, než ostatní Živly, neboť je správné, aby se těšila ze Tvých darů, když ze sebe dává všechno.“

35. Tak promluvily Živly, a Bůh, který naplňuje vše zvukem svého nejsvatějšího Hlasu, pronesl toto:

„Odejděte, vy Svatí, vy Děti hodné svého mocného Otce, a nepokoušejte se žádným způsobem zavádět nové věci, ani nenechávejte [tento] Můj Svět bez svých služeb.

Neboť nyní je mezi vámi další Emanace mé Přírody, a ta bude zbožným dohližitelem nade všemi skutky – nezkorumpovatelnou soudkyní živých lidí a absolutní monarchou nad těmi, kdo budou pod ní na zemi. Bude jim do srdcí vnášet strach a hrůzu a zároveň na nich vykonávat spravedlnost. A každého člověka stihne osud daný mu podle jeho třídy zrození.“ A tak si Živly přestaly stěžovat, na Pánův příkaz, a uklidnily se. A každý z nich pak pokračoval ve své činnosti.

36. A Horus se zeptal:

A jak tedy, matko, přijala Země tuto novou Boží Emanaci?

A Isis pravila:

Nemohu ti povědět příběh [tohoto] zrození, neboť není dovoleno popisovat původ tvého vzniku, Ó Hore, [synu] velké moci a síly, aby později lidé nepoznali způsob zrození nesmrtelných Bohů. Řeknu ti pouze, že Bůh Vladař, Strůjce vesmírného řádu a jeho Architekt, seslal na malou chvíli tvého mocného otce Osirida a nejmocnější Bohyni Isis, aby pomohli světu, neboť veškrenstvo je potřebovalo.

To oni naplnili život plností života. To oni ukončili divoké vzájemné vraždění lidí. To oni posvětili okrsky Bohů, svých předků, a určili místa pro svaté obřady. To oni dali lidem zákony, potravu a příbytky.

To oni, pravil Hermes, se naučí, jak rozluštit všechny mé záznamy a rozdělí je. Některé si nechají pro sebe, ale ty, které se budou jevit jako vhodné pro smrtelné lidi, ty vyryjí na tabulky a obelisky.

To oni jako první ustanovili soudní dvory a naplnili svět spravedlností a řádem. To oni byli původci modliteb a víry a vnesli lidem do života přísahy.

To oni naučili lidi zahalovat mrtvé při pohřebních rituálech.

To oni probádali krutost smrti a poznali, že duch, který vyjde z těla touží po návratu do něj, pokud je mu však uzavřena cesta zpět, dochází ke ztrátě života.

To oni se dozvěděli od Herma, že prostor je naplněn daimony, a vyryli na skryté kameny [tajné učení].

To oni jediní, poučeni Hermem v Božích tajných poselstvech, stali se původci umění a věd a všech řemesel, jimiž se lidé zabývají, a také všech zákonů.

To oni, poučeni Hermem o tom, že věci dole byly Bohem určeny k tomu, aby byly v souladu s věcmi nahoře,¹² ustanovili na zemi posvátné obřady, jimž vládnou mystéria Nebes.

To oni, vědomi si křehkosti [smrtelných] těl, ustanovili zasvěcení proroků, ve všem dokonalých, aby žádný prorok, který vztáhne ruce k Bohu, nepostrádal vědění, aby magie a filosofie nakrmila duši a lékařství zachovalo tělo trpící bolestí.¹³

38. A poté, co bylo to vše učiněno, můj synu, postřehli jsme, Osiris a já sama, že svět je [nyní] zcela naplněn, a ti, kdo sídlí na Nebesích požadovali, abychom se mezi ně vrátili. Nemohli jsme se však vrátit nahoru, dokud jsme nevznesli k Vladaři prosbu, aby se tímto poznáním duše naplnil také veškerý okolní vesmír, a my byli hodni povznesení [k Němu]. … Neboť Bůh se těší z modliteb a zpěvů.

Ano, matko, pravil Horus. Předej i mně tento hymnus, abych nezůstával v nevědomosti.

A Isis odvětila: Naslouchej, Ó, synu!¹⁴

Poznámka redakce: Následující Hymnus chybí, respektive není uveden, ale před Kore Kosmou je nenápadně vložený tento hymnus, tak ho sem vkládáme čistě pro představu a nijak nezapíráme, že zde může být nebo spíše má být hymnus zcela jiný.

Hymnus Bohů

SEDM hvězd s drahami vskutku různorodými otáčelo se po [širé] Olympské rovině. Díky nim bude Věčnost₁ až do skonání spřádat [osud]₂: Jsou to Mene zářící za noci, [a] ponurý Kronos, [a] milý Helios, a Pafie, která bývá nošena ve svatyni₃, odvážný Ares, okřídlený Hermes, a Zeus, prvotní zdroj₄, z nějž pochází Příroda.

Do jejich péče bylo jimi samotnými svěřeno pokolení lidí. Takže i v nás jsou Mene, Zeus, Ares, Pafia, Kronos, Helios a Hermes.

Proto jsme rozděleni, [abychom] mohli čerpat z éterického ducha₅ slz, smíchu, hněvu, zrození, rozumu, spánku, touhy.

Slzy jsou Kronos, zrození je Zeus, rozum Hermes, odvaha Mars, a Mene je klidný spánek, a Kytherea touha, a Helios smích – neboť díky němu se náležitě smějí všechny smrtelné bytosti i celý nesmrtelný svět.

Poznámky:

1) Nebo Aeon.
2) epine’setai. V Antologii se ovšem píše „kai toisin aei kanonizetai“ – to znamená, že Věčnost, či Aeon, je ovládán či měřena Sedmicí. Což by nedávalo smysl, pokud by to nemělo znamenat, že Sedmice je nástrojem, jímž je Věčnost dělena v čase.]
3) To jest, Venuše, jejíž podobizna se pravděpodobně nosila při procesí v jisté malé svatyni.
4) arxigenethlos
5) To prostě znamená z jediného živlu nebo éteru.

KORĒ KOSMOU – část II.

[Mead pokračuje v číslování odstavců z prvního úryvku a poznamenává, že v Patriziho vydání není mezi úryvky žádná mezera. Není jisté, kolik textu Stobaeus vynechal. Mead se domnívá, že „původní text je přerušen pouze nešťastným vynecháním Hymnu Osirida a Isis.”]

39. Kdybys nyní chtěl, Ó synu mocné duše, vědět ještě něco dalšího, ptej se!

A Horus se otázal: Ó velectěná matko, rád bych věděl, jak se rodí královské duše?

A Isis odvětila: Synu Hore, asi takto se odlišují královské duše.

Čtyři oblasti jsou ve vesmíru, které spadají pod zákon a vedení, jež nelze přestoupit – Nebesa a Éther a vzduch a nejsvětější Země.

Nahoře na Nebesích, synu, přebývají Bohové, nad nimiž, stejně jako nade vším, vládne Architekt všeho. A v Étheru [sídlí] hvězdy, nad nimiž drží ruku mocný Dárce světla, Slunce. Ovšem ve Vzduchu [žijí] pouze duše, nad nimiž vládne Měsíc. A na zemi [pobývají] lidé a ostatní živí tvorové, nad nimiž vládne ten, kdo je zrovna králem.

40. Bohové, synu, plodí krále, takové, které si zaslouží [pokolení] žijící na Zemi, aby mu vládlo. Princové jsou emanacemi krále, z nichž ten nejbližší k němu je vznešenější, než ostatní. Neboť Slunce, které je Bohu bližší, než Měsíc, je mnohem silnější, a Měsíc je až druhý v pořadí a síle.

Král je tedy posledním mezi ostatními Bohy, ale první mezi lidmi.¹⁵ Dokud pobývá na Zemi, je oddělen od svého skutečného božství, ale má cosi, co jej odlišuje od ostatních lidí a činí jej podobného Bohu.

Duše, která je seslána, aby v něm pobývala, pochází z míst, která jsou výše, než oblasti, z nichž pocházejí [duše] ostatních lidí. Z tohoto místa jsou sesílány duše, které mají vládnout ze dvou důvodů, synu.

41. Ti, kdo se v cyklu svých životů chovali vznešeně a jsou bez poskvrny, a kteří se mají proměnit v Bohy, [se rodí jako králové] aby se kralováním naučili používat sil, z nichž se těší Bohové. A jiné duše, které již jsou Bohy, ale dopustily se nějakým drobným způsobem narušení řádu života inspirovaného Bohem, se rodí jako králové proto, aby nebyly potrestány ztrátou důstojnosti, ale oděni tělem, inkarnováni, mají stejný úděl jako lidé, ale těší se výsadám, jež měli i když byli od těla osvobozeni.

42. Ovšem rozdíly v charakteru těch, kdo mají úlohu králů, nejsou způsobeny rozdílem jejich duší, neboť ty jsou všechny božské, ale konstitucí andělů a daimonů, kteří o ně pečují. Neboť takové duše nesestupují na zem bez ochrany a doprovodu. Neboť Spravedlnost nahoře dbá i na to, aby se dostalo vše, co náleží i těm, kdo jsou vyhnáni ze zemí věčné krásy. Když jsou tedy, můj synu, andělé a daimoni, kteří doprovázejí duši dolů, musí se i duše chovat tak, jako oni, zapomínaje na svou vlastní povahu a držíce se té, kterou nese její doprovod, pokud nenastanou jisté okolnosti.

A když je její doprovod mírumilovný, i duše se chová mírumilovně.

Když miluje spravedlnost, i duše spravedlnost brání jak může.

Když doprovod miluje hudbu, i duše zpívá.

A když miluje pravdu, duše také filosofuje.

Duše jsou totiž nuceny držet se vlastností těch, kdo je sem uvádějí. Upadají totiž do stavu lidství a zapomínají svou vlastní podstatu, a čím více se jí vzdalují, tím více jim v paměti ulpívají vzpomínky těch [mocností], které je zavírají [do těl].

43. Dobře jsi mi, matko, vše vysvětlila, pravil Horus. Ale o ušlechtilých duších – o tom, jak se rodí, jsi mi ještě nepověděla.

Jako jsou na Zemi, synu Hore, stavy, které se liší jeden od druhého, tak je tomu i v případě duší. I duše pocházejí z různých oblastí, a ty, které pocházejí z vyšších míst, jsou zrozeny ušlechtilejší než ostatní. Neboť tak jako je mezi lidmi svobodný člověk považovaný za ušlechtilejšího, než otrok – (neboť to, co je duševně nadřazenější a vládnoucí povahy si přirozeně podmaňuje to, co je nižší) – tak také, synu…¹⁶

44. A jak se tvoří mužské a ženské duše?

Duše, Hore, synu, jsou samy o sobě všechny stejné povahy, protože všechny pocházejí z jediného, stejného místa, kde je Stvořitel utvořil. Nejsou ani mužské, ani ženské. Pohlaví je věcí těl, nikoli duší.

To, co činí některé tělnatější a jiné jemnější a křehčí, je, synu onen [kosmický] „vzduch“ v němž jsou všechny věci učiněny. „Vzduch“ není pro duši ničím jiným, než tělem, které ji obklopuje, živel skládající se ze země a vody, vzduchu a ohně.

A kompozice ženská je chladnější a studenější, méně suchá a teplá, a podle toho duše uzavřená v plasmatu tohoto druhu je uvolněná a jemná, v protikladu k muži.

Když je vzdušný obal duše sušší a teplejší a méně vlhký a chladný, jsou duše v takovém těle odolnější a aktivnější.

45. A jak se duše stávají moudrými, Ó matko má?

A Isis odpověděla: Orgán zraku, můj synu, je obklopen tělesným závojem. Když je hustý a neprůhledný, oko je slabé. Ale pokud je lehký a průhledný, je zrak ostrý. Tak je tomu i s duší. Má kolem sebe totiž netělesné obaly, jelikož je sama netělesná.

Tyto obaly jsou „vzduchy“ v nás. Když jsou lehké a tenké a jasné, duše je moudrá. Ale když je tomu naopak a obaly jsou husté a hrubé a pevné, pak duše, tak jako oko za špatného počasí, nevidí do dálky, ale jen na to, co jí leží u nohou.

46. A Horus pravil:

Jaký je důvod toho, matko, že lidé nepocházející z naší nejsvatější země, nejsou tak moudří jako naši krajané?

A Isis odpověděla:

Země leží uprostřed vesmíru na zádech, podobně jako lidská bytost, s očima upřenýma k nebi a je rozdělena na tolik oblastí, kolik je lidských údů.

Obrací své zraky k Nebi, jako ke svému vlastnímu Otci, aby se mohla sama měnit podle proměn Nebe.

Hlavu má na jihu, na jihovýchodu pravé rameno, levé rameno má na jihozápadu. Nohy má pod Medvědicí, pravou pod jejím ocasem a levou pod její hlavou. Stehna má pod hvězdami hned u Medvědice a pas má pod středem [Hvězd].

47. Důkazem toho je skutečnost, že lidé z jihu, kteří žijí na její hlavě, mají pohledný obličej a pěkné vlasy.

Ti z východu jsou bojovní a skvělí lučištníci – což náleží k pravé ruce.

Ti ze západu jsou srdnatější a většinou bojují levou rukou, a to, co ostatní běžně vykonávají pravou rukou, dělají zápaďané rukou levou.

Ti, kdo žijí pod Medvědicí mají skvělé nohy a vynikají v běhu. Ti, kdo pocházejí z oblastí pod Medvědicí, jako ti, kdo žijí v Itálii a Řecku, mají dobrá stehna a pozadí. …

Navíc, jelikož jsou všechny tyto [severní] části bělejší, jsou bělejší i lidé, kteří v nich žijí.

Jelikož však nejsvatější země našich předků leží ve středu Země, a protože jako střed člověka slouží pouze samotné srdce, a to je místem, v němž se projevuje duše, lidé z této země mají nejen všechno, co mají i ostatní lidé, ale navíc jsou obdařeni inteligencí jako žádní jiní a jsou naplněni moudrostí, protože jsou zrozeni a vychováváni v srdci.

48. Navíc, můj synu, na jihu se shromažďují mraky, které se utvářejí z povětří. …¹⁷

Například, právě protože se na jihu shromažďují mraky, říká se, že odtud proudí naše řeka (Nil), když prorazí tamní námrazu.

Neboť tam, kde mraky klesají k zemi, tvoří se ve vzduchu mlha, která klesá dolů a vše halí. A mlha je překážkou nejen pro zrak, ale také pro mysl.

Na východě zase, Ó Hore, velký ve své slávě, je vše uváděno ve zmatek a přehříváno, protože tam každý den vychází slunce, a obdobně je tomu i na západu, když slunce klesá za obzor, a proto lidé narození v těchto krajích nemají podmínky pro jasné vnímání. A Boreas se svým chladem způsobuje tuhnutí těla i mysli těch ze severu.

Ale střed toho všeho je čistý a nerušený, a s ním i všichni kdo v něm žijí. Nerušena, země středu neustále rodí, vychovává a vzdělává, a to jsou jediné její zbraně, díky nimž vítězí nade všemi lidmi, a díky svému soucitu, jako dobrý satrapa, obdařuje poražené plody svého vítězství.

49. Vysvětli i toto, Ó, paní, matko má! Co způsobuje, že lidé, kteří zůstávají naživu i po dlouhé nemoci, chátrají na rozumu i na duchu?

A Isis odpověděla:

Některé živé bytosti jsou spřáteleny s ohněm, jiné s vodou, vzduchem a zemí, a některé se dvěma či třemi z živlů, a některé se všemi.

A naopak, některé jsou nepřáteli ohně, jiné vody, vzduchu nebo země, a některé dvou, tří nebo všech živlů.

Například, synu, kobylky a mouchy prchají před ohněm. Orel a sokol a ostatní vysoko létající ptáci prchají před vodou. Had se vyhýbá otevřenému vzduchu. Ale had a všechny plazivé bytosti milují zemi. A plavající bytosti milují vodu, okřídlené vzduch, jež obývají. Ty, které létají vysoko ve vzduchu milují oheň a mají své příbytky v jeho blízkosti. A dokonce jsou i takové bytosti, které si v ohni libují, například salamandři, kteří v něm mají své domovy. Je tomu tak, protože vnější schránu jejich těl tvoří jeden nebo vícero určitých živlů.

50. Každá duše je rovněž ve svém těle omezována a zatěžována těmito čtyřmi živly. Je navíc též přirozené, že ji některé činí potěšení a jiné působí bolest.

Z tohoto důvodu tedy nedosahuje duše výšin svých možností. Přesto je ovšem božská a dokonce i když je jimi [obalena], bojuje a snaží se v myšlenkách povznést, ačkoli to nejsou myšlenky tak vznešené, jaké by měla, kdyby se zcela osvobodila od tělesných pout.

Navíc, pokud je tato [schránka] sužována bouřemi a nepohodlím, či nemocí nebo strachem, zmítá se i sama duše ve vlnách, jako člověk nad mořskou hlubinou, který nemá pod sebou pevnou půdu.¹⁸