Zřídlo

Starobabylonský epos o stvoření světa – Enuma Eliš a starořecký epos o původu bohů – Theogonia, se liší v mnoha věcech. Jádro obou příběhů je stejné. Vypráví o zrodu bohů a vývoji jejich vztahů. Personifikovaní bohové mezi sebou odehrávají v podstatě to stejné drama: Nejdříve se vypráví o prvních bozích a sporu mezi mužem reprezentujícím hořejší (Apsú a Uranos) a ženou reprezentující spodní (Tiamat a Gaia). Jejich spor vyřeší jeden z jejich potomků (Ea a Kronos). A zplodí se svojí manželkou (Damkina a Rheia) syna, který se ujme vlády (Marduk a Zeus). Ten svoji vládu obhajuje proti ostatním, vítězí a je oslavován jako nejvyšší mezi bohy.

Napsání eseje předcházelo podrobné čtení obou pramenů, sestavení jmenného seznamu či rodokmenu společně se vztahy mezi jednotlivými bytostmi a sestavení jednoduchého grafu či struktury dějů v celém příběhu. To vše bylo vzájemně porovnáno a zvlášť sepsáno, co si spolu odpovídá a to, co se liší.
Přestože se v základních principech mýty Enuma Eliš a Theogonia shodují, každý má své silné kulturní odlišnosti a je navíc produktem rozdílné doby a myšlení. Výčet odlišností je tedy mnohem větší. Pojetí bohů a jejich přívlastky se mnohdy nedají vůbec srovnat. O to více je zajímavější právě ona shoda v kostře mýtů a podobnost vyprávění o vývoji božského světa.

Stručný obsah Theogonie
V literatuře má Hesiodos prvenství v tom, že sám sebe začleňuje do příběhu a popisuje svoji osobu. Autor je součást příběhu a sám si tak nechává od Múz zpívat. Je možné takové dílo prohlásit za osobité. Počet veršů přesahuje tisícovku. Nutno dodat, že některé náležitosti příběhů Theogonie zmiňuje již Homér, který své dílo sepsal (respektive je doloženo) o století dříve.
Theogonia tedy začíná pozváním Múz, které mají opěvovat a slavit všechny nesmrtelné bohy a posvátné plémě, jejichž základní výčet je hned uveden. Následně líčí své první setkání s Múzami a jejich zasvěcení v podobě žezla z bujné větve vavřínu a vdechnutí daru slova. Opět se opakuje, že počíná se Múzami, které opěvují bohy a zpívají o prvních bozích a jejich potomcích. Dále je popsán zrod devíti Múz z bohyně paměti Mnemosýne a Dia. A také co všechno Múzy konají a kde všude jsou prospěšné. Do třetice jsou Múzy volány, aby zvěstovaly o bozích a jejich potomcích ve své písni.
Původ bohů je tedy popisován až od 115 verše: Nejdříve byl Chaos a pak Země, která je bezpečným sídlištěm. Nejvýše je Olymp a nejhlouběji Tartar. Pak povstal Érós. Tři první božstva, která vznikli postupně a sami ze sebe. Z Chaosu povstala Noc a Erebos. Z Noci povstal Aithér a Den. Ze Země povstal Úranos a Pontos. Spojení Země a Úrana vznikli titáni, kyklopové a hekatoncheironé. První geneze Bohů je završena. Úranos uzavře v útrobách Země hekatoncheirony a to jí sužuje. Poprosí ostatní bohy, aby jí pomohli, a stvoří kovovou zbraň – srp. Přihlásí se úskočný a strašlivý Kronos, nejmladší z Títanů a otce kastruje. Z krůpějek krve vznikají bohyně pomsty, Giganti a z údu se v moři vytvořila pěna a z ní povstala Afrodité.
Tím začala druhá geneze bohů, kde povstávají potomci Noci a potomci Eris, nepohlavně. Stařec Néreus z Ponta. Spojením Ponta a Země jsou zplozeni další bozi. Následuje výčet padesáti panen ze spojení Nérea a Dóridy. A spojení potomku s potomky a zplození dalších potomků. K výčtu jmen a jejich přívlastků či atributů je u některých vloženo krátké líčení o Heraklovi, jak jim později ukončil život. Navazuje popis Echidny, půl pany, půl strašlivého hada a jejího plození mýtických příšer Ortha s Géryoném, s Týfáem pak Kerbera, Chiméru, Hydru, Sfingu a s Orthem nemejského Lva. Po výčtu mýtických příšer přichází plození Okeána a Téthys, kteří počínají proudy, řeky a studánky. Vznik Helia a Seleny a Zory z Théthis a Hyperiona. Astraia, Pallanta a Persa z Kreia a Eurybie. Zrod větrů Zefyra, Borea a Nota a také vznik hvězdy Světlonoše a ostatních hvězd. K početí Styx a Pallanta se váže i příběh, proč jsou její děti Žádost cti, Niké, Síla a Moc blízko Diovi. Dále ze spojení Koia a Foibé je Létó, Astérie a Hekata, které se věnuje navazující část a vysvětluje se, proč je dobré ji uctívat a kde všude má své pocty od Dia. Druhá geneze se uzavírá spojením Rheii a Krona z nichž povstala Hestia, Héra, Démetra, Poseidon, Hádes a Zeus.
Hesiodos dále vypráví příběh o tom, jak Kronos požíral své děti, aby ušel předpovědi, že ho jeho syn svrhne. Oklamala ho Rheia dle rad Urana a Země a místo Dia podala Kronovi kámen v plenkách. Své dítě schovala pak na Krétu, kde zůstalo, dokud nevyrostlo a nenabralo síly, aby svrhlo Krona. Tak se stal Zeus nejvyšším z bohů a získal pak zbraň – hromoklín, hromy a blesk – od kyklopů.
Následuje třetí geneze, kdy se spojí Íjapetos a Klymena – zrodí se Atlas, Menoitidés, Epimétheus a Prométheus. O něm se dále vypráví jeho mýtus, jak se pokusil obelstít Dia, o trestu za ukradený oheň v podobě požírání jater orlem a jejich opětovné dorůstání. Až po Prométheovu záchranu Héraklem z vůle Dia. Také je popsáno stvoření žen, jako součást trestu pro lidi.
Pak se vypráví o desetiletém boji mezi Títány z vrcholku Othrye a Olympany včele s Diem společně s osvobozenými hekatoncheirony. Svržení Títánů do Tartaru a jejich uzamčení za měděnou bránu. Následuje popis božských příbytku a zásvětní říše. Příběh mýtu navazuje: Když se nebe vyčistilo od Titánů, z Tartaru povstal Týfaos a běsnil. Popisuje se boj Dia a Týfaa a konečné vítězství Dia. Zeus je ostatními bohy oslavován. Vyprávění pak pokročí ke čtvrté genezi, kdy Zeus navštěvuje bohyně a plodí s nimi potomky – důležitá božstva jako Persefonu, Apollona, Artemidu, Área, Herma a Dionýsa. A také další bohové se spojují a plodí bohy a nakonec ve spojení s lidmi i héroie jako Herakles, Achiles a Odysseus.
Tím epická báseň končí.

Stručný obsah Enuma Eliš
Starobabylonský epos o stvoření světa se dochoval na velkém množství hliněných tabulek, ovšem nikdy ne úplný, a tak je toto dílo výsledkem dlouholeté práce a postupného skládání slov a vět. Původ se předpokládá v období akkadského krále Nabukadnesara I., který prohlásil za hlavního boha Marduka – konec 12. stol. př. n. l. Ovšem v době kdy vznikal český překlad, byly nejstarší nálezy datovány do 10. stol př. n. l. a největší naleziště bylo v knihovně krále Ašurbanipala I. Celé dílo má přes tisíc veršů a je rozděleno na sedm tabulek. Na některých stále chybí k doplnění několik řádků a slov.
Mýtus začíná popisem doby – počátku, kdy nahoře nebylo nic pojmenováno a vysloveno. Existoval prastarý Apsú a Tiámat, kteří svým spojením dali vzniknout prvním bohům – Lachmu a Lachamu, Anšarovi a Kinšarovi. Anšar měl pak syna Anu a ten měl syna Nudimmuda (přívlastek Ea), který se stal mocnější a silnější než jeho děd Anšar. Bohové se spolčili a svým pobíháním a povykem rušili Tiámat i Apsúa. Ten je nijak nedokázal utišit a zavolal si svého rádce Mummua a šli za Tiámat. Apsú chtěl bohy zničit a Tiámat je obhajovala, že nebude ničit, co nejprve zplodila. Mummu radí Apsúovi bohy zničit. Dochází tedy ke sporu otce a matky ohledně jejich dětí. Co chystá Apsú a Mummu se bohové dozvěděli a nakonec Ea syn Ana, nejchytřejší a nejmoudřejší, situaci řeší tak, že Apsú je uspán kouzlem a zabit. Na jeho lebce pak postavil svatyni Apsú, své sídlo.
Ea a Damkina zplodí Marduka, kojná ho naplnila hrůzou a vznešeností, Anu mu dal větry k hraní, také bouři a vlny. Tím ruší Tiámat. Bohové jdou za ní a přemlouvají ji k boji, protože jsou sami rušeni Mardukem. Tiámat se rozhodne postavit proti, společně s bohy, kteří jsou ploditeli těch, co ruší. Jedná se tedy o starší plémě, ale nikdo není zatím jmenován.
Tiámat s přívlastkem „Matka Chubur“ začala pro bitvu tvořit zbraně a jedovaté hady, zuřivé draky, saň, mořskou obludu, obrovského lva, vzteklého psa, člověka-škorpiona, zuřivé vichry, člověka-rybu a tura. Jedenáct jich bylo. Pak povýšila z bohů, prvorozenců svých, Kingua a postavila ho do čela šiku a svěřila mu vše do rukou – včetně tabulek osudu, aby mohl ostatním určovat osud.
Ea se to dozvěděl a předstoupil před Anšara a opakuje, co vše udělala Tiámat. Anšara to rozbouří a přikáže, aby Ea dokončil, co započal a vypořádal se i s Tiámat. Zde jsou tabulky poškozené, ale dozvídáme se, že Ea se pravděpodobně zalekl. Anšar tedy pověřil Ana a dal mu božskou zbraň s hrozivou silou. Ten ovšem také neuspěl, jakmile spatřil Tiámat se svým šikem a Kingua, zalekl se. Nakonec bylo svoláno velké shromáždění všech bohů. Předtím domlouval na tajném místě Ea Mardukovi, aby předstoupil před Anšara a chopil se úkolu zabít Tiámat. Tak se stalo a Marduk byl povýšen, oslavován a dostal moc určovat osudy všem – stal se nejvyšším a nikdo jiný nemohl změnit jeho nařízení.
Anšar pak posílá svého rádce Kaka pro prvotní bohy Lachmu a Lachamu, aby přišli na shromáždění a hostinu a určili Mardukovi osud. Když oba dva vyslechnou Kaka, který zopakuje, co vše Tiámat udělala, bolestně zakřičí a hned na hostinu přijdou. Tam pak i oni povýší Marduka nad ostatní a dají mu moc určovat osud. Bohové stvoří souhvězdí a zvěrokruh a dají Mardukovi moc, že co řekne, to se stane. Což předvede hned na souhvězdí, které na jeho slova zmizí a opět se objeví.
Marduk má božskou zbraň, ale vyrobí si ještě vlastní – luk, šíp, toulec a uplete ještě síť, aby jí s pomocí větrů mohl chytit Tiámat. Před tvář svojí položil blesk a naplnil své tělo ohněm. Stvoří ještě tři další větry a dohromady vypustí sedmero na Tiámat. Pozvedne potopu a bouři. Dochází ke střetu dvou šiků a boji. Vyprávění popisuje boj, na jehož konci chytí Marduk Tiámat do sítě, větry jí vniknou do nitra, šípem jí rozpárá břich a srdce na dvě poloviny. Ostatní bohové jsou obklíčeni a uvrženi do žaláře. Kinguovi odejme Marduk tabulky osudu, zapečetí je a sám si je pověsí na hruď.
Marduk pak Tiámat vykrví, rozetne v půli a z jedné vytvoří nebeskou klenbu a z druhé zemi. Na nebesích pak založil své sídlo s chrámem Ešarra – nebesa – jako protějšek Apsú. Dále je popis toho jak Marduk stvořil nebeská tělesa, určil fáze měsíce a počet dnů v roce. Z očí Tiámat vytryskl Eufrat a Tigris, z jejich ňader jsou kopce, v jejím břiše nebesa. Celé tvoření se završuje vznikem Babylonu, kde bude mít každý bůh svůj nocleh. Bohové oslavují Marduka a podporují ho v jeho vládě.
Poslední část mýtu se věnuje padesáti jménům Marduka a jeho přívlastkům – je jim věnována celá 1/7 textu.

Společné prvky obou mýtů
Oba dva mýty mají společných několik prvků a základní kostru vyprávění.
V mytickém příběhu se vypravuje o vzniku prvotních bohů a jejich potomků. Dojde ke sporu mezi matkou – Tiámat/Země a otcem – Apsú/Úranos, ohledně jejich dětí, kteří se otci znelíbí. Řešení přináší nejmladší potomek – Ea/Kronos, který se postaví prvotnímu otci a vyhraje. Pojme svojí manželku a zplodí s ní svého syna – Marduk/Zeus. Ten se pak ujímá vlády a proti němu vystoupí prvorození bozi – potomci matky Tiámat/Země. Nejmladší syn obdrží zbraň a blesk, s nimi poráží prvorozené bohy a příšery a nakonec je všemi ostatními oslavován a podpořen ve své vládě a moci vše a všem určovat.
Na nebesích babyloňanů i starých řeků se odehrálo takřka stejné drama. Stejné je tedy na své abstraktní úrovni, významové, kdy bereme v potaz pouze základní charakteristiku božských bytostí, která je vztáhnuta pouze na jejich pohlaví a postavení v panteonu. Oba mýty jsou tak stejné ve své základní kostře.
Společným prvkem je i určitý vývoj nebo progrese ve vznikání božských bytostí. První bytosti jsou jednoduché a obecné – Apsú je sladkovodní oceán, Tiámat je slaný oceán. Země poskytuje sídlo pro všechny, vznešené i nízké. Úrános jsou nebesa. Z těchto bytostí se rodí další generace bohů a jejich potomků, kteří už mají více specifické a konkrétní přívlastky. Lachmu je chránící a prospěšné božstvo. Noc je bohyně noci. Okeán tvoří vnější oceán a objímá celou Zemi. Anšar je bohem oblohy, Kinšar bohyní země. Mnemosýne bohyní paměti. Prvorození z původní matky a otce mají konkrétnější atributy než jejich rodiče a jejich potomci jsou ještě sofistikovanější. Geneze bohů má tedy vývoj od jednodušších k sofistikovanějším. Tento vývoj v obou mýtech přejde nakonec i ke stvoření člověka z vůle vítězného a vládnoucího boha – Marduka/Dia.
Jistou podobnost má i tvoření Tiámat jako Matky Chubur, která vytvořila zbraně a povila jedenáct hrozivých příšer – jedovatého hada, zuřivé draky, saň, mořskou obludu, obrovského lva, vzteklého psa, člověka-škorpiona, zuřivé vichry, člověka-rybu a tura. A dětí z Echidny, napůl pany a napůl hada, která zplodila Ortha – dvojhlavého psa, Kerbera – padesátihlavého nestydatého psa, Hydru, Chimairu, Sfingu a nemejského Lva. Hlavní podobnost je tedy v nemejském/obrovském Lvu a vzteklém psu/Kerberovi. Tuto podobnost má také matka Země, která v Tartaru skrze Afroditu povila Týfaona, draka se stem hadích hlav, který se jako poslední postavil Diovi. A ještě předtím pomohl Echidně s plozením jejich dětí. A i Země vytvořila zbraň – srp.
V obou mýtech má zvláštní význam číslo padesát. Marduk má padesát jmen. Nereus a Dórida mají padesát panen. Kerberos má padesát hlav. Hekatoncheironi mají padesát hlav.
A také trojnásobné opakování. V případě Hesioda jde o volání a žádost k Múzám, které se v mýtu opakuje třikrát. V případě Enuma Eliš je třikrát opakováno, co učinila Tiámat jako matka Chubur.
Nejvýrazněji působí nejmladší syn Marduk/Zeus, který zvítězí nad prvorozenými bohy/Títany. Je hromovládným bohem, který má mocnou zbraň a blesk. U obou je zmíněn způsob kojení. Oba určují a tvoří další etapu stvoření až k člověku.

Specifika Theogonie
Báseň je psaná v daktylském hexametru a má 1022 veršů. Jazyk je květnatý a bohatý. Do základního příběhu je vsunuto několik dalších, které líčí jiné mýty spojené s Heraklem, Perseem, Belerofontem a Prométheem. Také je patrné kulturní zaměření na vodní kulty či božstva a bytosti, které souvisí s vodou – mořské proudy, řeky a studánky. Celkově je Theogonia plná jmen a přívlastků. Dalo by se říci, že má spíše didaktické než rituální účely.
Bohové jsou nesmrtelní a nelze je zabít, jsou přemoženi a pak svrženi do nejhlubších míst Země – Tartaru. Mnoho z nich vládne nebo zosobňuje přírodní jevy.
Přestože je stejná posloupnost od obecnějších či abstraktnějších přívlastků ke konkrétnostem a specifikům, Theogonia má obrovskou bohatost a různorodost budovaného panteonu. Počátek je stanoven jedním jediným božstvem – Chaosem. Až po něm povstává Země a Éros. Ze Země povstane obloha Úranos – první pohlavní dvojice, která dá vzniku Títanům – prvorozeným bohům. Do toho z chaosu povstává Noc a Erebos (temnota), které mají své potomstvo.
Kronos, nejmladší z prvorozených se postaví vůči otci, kastruje ho, ale nezabíjí – pouze již nemá vládu. Kronos, který zná předpověď, se snaží svému osudu vyhnout, ale je obelstěn Rheiou skrze pomoc Úrana a Země a Zeus ho musí svrhnout – přemoci silou.
Bozi mají jedno jediné sídlo na Olympu.
Sama Země se boje nijak neúčastní. Ve sporu mezi jejími prvorozenými – Títany, nezasahuje, ale po konci zplodí Týfaona, který se vyřítí z Tartaru a je poražen jako poslední odpůrce Dia.

Specifika Enuma Eliš
Starobabylonský epos má přes tisíc veršů/řádků. Je psán jednodušeji a jeho příběh je přímočarý, bez dalších vyprávění. Měl sakrální účely a byl předčítán při svátcích a rituálech. Mýtus je zaměřený na Marduka a vysvětluje, jak se stal nejvyšším bohem.
Prvotní bozi Apsú a Tiámat jsou smrtelní. Apsú je zabit a později i Tiámat, z ní teprve buduje Marduk nebeské příbytky a zemi v jejím fyzickém smyslu. Tiámat stojí v boji společně s prvorozenými bohy.
První spor mezi dvojicí Apsú a Tiámat je ohledně rušení spánku. Ruší oba, ale Tiámat je proti jejich zničení, které naopak podporuje rádce Mummu. To uslyší ostatní bozi a Ea sám od sebe podnikne akci proti svému otci Apsúovi. Je uspán kouzlem, zabit a na jeho lebce zbudováno sídlo Apsú, kde vládne Ea. Tam zplodí Marduka s Damkinou.
Marduk se nemusí vůči otci nijak obhajovat ani proti němu bojovat. Situace se vyvine tak, že Tiámat je rušena Mardukem a její prvorození bozi jí přemlouvají k útoku. Tiámat se tedy rozhodne jít proti a vytvoří zbraně a strašlivé příšery.
Nejdříve jde na ní Ea, pak Anu, ale oba dva se jí zaleknou. Marduk získává od ostatních moc určovat osud, získává božskou zbraň a vyrábí si vlastní – luk, šíp a také síť (nejprve je zmíněna, jako jeho výrobek – později jako dárek od Ana).
Tiámat je chycena, zabita a její tělo použito na budování světa. Marduk určí, jak se má pohybovat měsíc, kde má být slunce a také, aby vznikli lidé a ulehčili práci bohům – dle jeho rozkazu je stvoří Ea.
Výrazným specifikem mýtu jsou bozi určující osud, artefakt tabulek osudu a předání této moci určovat osud Mardukovi. Také vybudování Babylonu, jako příbytku, kde mohou všichni bozi nalézt nocleh, když půjdou na zemi. Bohové mají tedy dva příbytky. Samozřejmě je zapotřebí zmínit i padesát jmen Marduka s jeho atributy a přívlastky.

Závěr
Oba dva mýty jsou kupodivu takřka stejně dlouhé (přes tisíc řádků/veršů).
Enuma Eliš je v jistém smyslu podkladem pro státní kult, Marduk byl vyhlášen nejvyšším bohem za krále Nabukadnezara. V Řecku sice státní kulty byly, ale Theogonia má větší záběr a uceleně popisuje většinu božstev starého Řecka. Vyprávění příběhů se samosebou liší, Hesiodos ho spojuje i s ostatními mýty, zatímco Enuma Eliš je přímočará a hlavním znakem je opakování činnosti Tiámat a důraz na hromovládce Marduka.
Oba dva mýty pocházejí z jiného kulturního zázemí a byly sepsány v jiné době a na jiném místě: Jak je tedy možné, že základní příběh v Theogonii je takřka stejný jako v Enuma Eliš? Byl v tomto smyslu Hesiodos plagiátor, nebo příběh o sporech a bojích na nebi je starším dědictvím, který se zachoval a integroval v nové či upravené náboženské formě.
Rozdíly ve vyprávění mýtu jsou: Ten hlavní je usmrcená Tiámat a nebojující Země. Ovšem společné prvky existují i mezi nimi, obě tvoří příbytky bohů i lidí, obě jsou spojeny s vytvořením zbraní/zbraně. Měli spor se svým protějškem o děti. A také počali příšeru, která se postavila vítěznému a vládnoucímu božstvu. Dalším velkým rozdílem je usmrcený Apsú a Kronos, který nechce Dia nechat vládnout.
V případě řecké mytologie jsou některé skutečnosti nebeského vývoje řečeny již v díle Homéra, který je datován o století dříve než Hesiodos a který navíc popisuje i věci hluboko do minulosti. Nelze tedy s jistotou tvrdit, zda se Hesiodos nechal inspirovat starobabylonským eposem, přestože podle dokladů s ním antický svět seznámil až Bérossos ve 3. stol. př. n. l., což je takřka o půl tisíciletí později. Nebo Hesiodos zapsal mýtus o nebeských bitvách, jak ho znal sám z Homéra a lidové slovesnosti. Kontakt mezi sebou starověké civilizace měli, existoval obchod a lidé cestovali, ale jak moc si cizinci navzájem vyprávěli mýty o původu světa, bohužel nevíme.
S tím, co je známo, je možné říci, že příběh bohů v Babylonu a Řecku má stejný základ. Společným pro oba je spor protějšků o děti. Otec je poražen nejmladším z bohů, zplodí pak syna – hromovládného boha – a ten se ujímá vlády. Poráží odpor prvorozených bohů a příšer. Je oslavován a vládne nad všemi jako nejvyšší. A z jeho vůle vzniká člověk.
Jádro mýtu je ve svém významu stejné napříč kulturními a náboženskými odlišnostmi, jazykem i způsobem sepsání. Nemusí hned být Enuma Eliš určena jako původnější, přestože byla napsána mnohem dříve. Do Řecka mýtus mohl proniknout přes maloasijské řeky nebo mořské národy, které dělali výboje i do vnitrozemí, ale jistotu, že tento mýtus nebyl v Řecku znám dříve a byl by tedy eventuálně starším dědictvím Mínojské nebo Achajské kultury, bohužel nemáme. Chybí pro to písemné prameny a tak musím tuto práci uzavřít bez pevné teze, která by sdělovala, zda Řecká kultura základní vyprávění o nebeském dění přejala anebo je jejím vlastním dědictvím, které je v jádru společné i pro kulturu Babylonskou a obě tak odkazují k mnohem staršímu mýtu – původnímu.

(Školní práce do předmětu Srovnávací mytologie – 2015 – započteno)

Prameny:
Hésiodos – Železný věk – přeložila Julie Nováková (z originálu Hesiodi carmina, vydaného nakl. B. G. Teubner, Lipsiae 1913) – vydal Odeon – Praha 1976

Mýty staré Mezopotámie: Sumerská, akkadská a chetitská literatura na klínopisných tabulkách – přeložil Blahoslav Hruška, Lubor Matouš, Jiří Prosecký a Jana Součková – vydal Odeon – Praha 1977