Report ze křtu knihy Vúdú  0

Report ze křtu knihy Vúdú

Když jsem před lety poprvé zaslechl přezdívku Abogarth, myslel jsem si, že se jedná o muže. Můj zájem zůstával chladný, jako u mnoha přezdívek, které jsem za deset let na magicko-pohanské scéně zaslechl. To se změnilo, když jsem měl možnost poprvé číst její zajímavé a informačně bohaté texty napsané pro Divinorum, jehož jsem tehdy býval součástí. Že ony texty budou prvním stupínkem ke knize jsem však netušil. Ač stavím vědění před víru, jsou věci které je milé nevědět. Nevědět umožňuje být překvapen. A tím se kniha o Vúdú pro mne rozhodně stala. Velkým a milým překvapením.

Podívám-li se na knihy o spiritualitě a magii, českých autorů kteří přinašejí něco nového, svěžího nebo hodnotného, ale nalézám pomálu. Občas mi to přijde legrační, uvědomím-li si, že na české a slovenské spirituálně-magické scéně působí tucty a tucty léčitelů, kartářek, učitelů, praktiků, mystiků, mistrů a velmistrů. Z nich přitom velká řada má tendence své poznání a získaná moudra předávat dál různorodými formami. A přesto knih napsáno nemnoho. Možná je to dobře, jinak by naše magicko-spirituální knižní scéna obsahovala spousty knih plných prázdných slov a protichůdných myšlenek.

O to větší potěšení pak představuje vydání knihy, v níž se snoubí zdravá spiritualita a rácio, a především pero, jež nemá potřebu kázat, nabádat a kárat, ale pouze ukázat dveře. Kdo chce vstoupí, jiný půjde dál, ale bohatší o faktické poznatky a inspiraci. Ostatně mnozí z nás tyto knihy čteme čistě ze zájmu, zvídavosti a možnosti obohatit se o fakta a teorie, techniky a prožitky, které nám umožňují porozumět světu, univerzu či aspoň sobě samému.

A tak se stalo. Vyšla kniha o Vúdú Veroniky Šulcové, jež jsem před lety znal jen jako Abogarth. Kniha na niž jsem se těšil, a která dle mne splňuje to, co od dobré knihy o spiritualitě a magii očekávám. A když se oznámil křest knihy, rozhodnul jsem se zůčastnit a podpořit toto dobré dílo. Proto si na těchto řádcích poprvé budu hrát na reportéra, žel jakož to i na fotografa. :)


 A zde na tomto místě Vám ponechám možnost volby. Na dalších řádcích samozřejmě naleznete mou subjektivní reportáž, ale před dokončením reportu jsem zjistil, že existuje i veřejné video přímo ze křtu. A to má větší vypovídající hodnotu než mé následující subjektivní brmlání ;)

 >> KRST KNIHY O VUDU V PRAHE <<

(zdroj: santeria.sk)


Cesta do Prahy, kde se křest konal, proběhla jako vždy žluťáskem bez neobvyklých komplikací. Slibovaná Wi-fi se nekonala. Za to se konala sedadla, u nichž mám pocit, že se rok za rokem k sobě víc mačkají. Snad aby si lidé mohli být aspoň někdy a někde tak trochu blíž. Po příjezdu jsem okamžitě zamířil do čajového klubu Duhovka s vědomím, že křest knihy je zároveň i mou poslední návštěvou podniku, jehož čaj rize jsem si oblíbil, a v jehož útrobách jsem nalézal nocleh se svolením Meluzíny a Tygra.

Na místo jsem dorazil o dost dříve. U mladé čajovnice jsem si objednal čaj a kuskus a zmizel před čajovnu vykouřit pár cigaret. Abogarth a Tygr se objevili záhy, přičemž v očích jim plápolal organizační stres, který sám dobře znám. Důvod jednoduchý: Duhovka pojme dost lidí, ale žádná z místností není zrovna sportovní hala. Přičemž se samozřejmě neví, kdo všechno dorazí. Do toho drobné organizační maličkosti  a organizační stres, někdy šílenství, je na světě.

Vrátil jsem se do útrob svého křesílka doufaje, že bude trochu času vyměnit si s Veronikou pár slov. Ta se však s lítostí omlouvá, že se mi nemůže moc věnovat a odbíhá se připravovat. Nelze než soucítit a mít pochopení.

Má oblíbená rize, zatím utěšeně ubývala s úměrně rostoucí nervozitou. Nejsem zrovna tvor společenský, a ve velké množství neznámých lidí se cítím jak vor na rozbouřeném moři. Ztraceně.

Schován v rohu místnosti jsem pozoroval příjezd Sonii Guerrery, malé ženy leč od pohledu sálající rázností a rozhodností. Právě Sonia, která se stala kmotrou knihy, měla vést malou přednášku o Santérii a vykonat zasvěcovací rituál knihy v rámci křtu. Sonia však nepřijela sama, ale rovnou s malým zájezdem cca dvaceti lidí, kteří přijeli podpořit autorku a její knihu.

Mizím na další cigaretu neboť ztracen.

Při pohlcování dýmu a živení své larvičky závislosti soucítím se starostmi Tygra a Abogarth. Zbývá třicet minut do začátku. Starost, kam se všichni vejdeme získala reálný základ.

Postupně přicházeli další a další lidé. S jistým smutkem však pozoruji, že mnohé tváře přes své očekávání neznám. Naštěstí nezůstávám osamocen a ztracen dlouho, neboť mezi příchozími zahlédnu dvě tváře mi známé, a které nelze uvítat jinak než s úsměvem.

Zatímco se vítáme, řady účastníků se rozrůstají. Čas odtikává a blíží se oficiální zahájení křtu. Přesouváme se do útrob Duhovky a já osobně doufám, že aspoň trocha místa zbude i pro naše fyzické schránky. Ze začátku jsme nesměle stáli u dveří neboť psychologie osobního prostoru dělá svá kouzla.

Pozornost si okamžitě zajistil připravený Sonin oltář pro rituál k požehnání knize. Oltář často mnohé vypovídá o svém účelu, ale i o tom, kdo jej připravil. Je malým oknem do duše praktika, stejně jako vstupní brána do prostoru a času posvátného, ergo magického. Jako v divadle platí, že každá rekvizita na scéně má mít svůj účel a důvod, totéž platilo i pro tento Santerijský oltář. Svíce, soška, doutníčky, zápalky, pomeranč, velká mísa a spousta dalších propriet, jež podtrhují symbolicky záměr ritu. Během let jsem zjistil, že oltář nikdy nemůže být přeplácán a vždy z něj „cosi“ vyzařuje.

Uvolňuje se trocha místa na pohovce, neboť vousatý týpek odchází (že se jednalo o ilustrátora knihy Sandro Dragoje jsem zjistil až později večer). Abo mne a mé dvá společníky usazuje na pohovku. Místo pohodlné, leč později námi proklínané, neboť výhledu zabraňovali další lidé, kteří se drželi svého kouska životního prostoru. Patří jim zvláště díky neb mi přenechali místo o ždibec lepší, jinak můj pokus o fotografování by selhal hned v začátcích.

Usazeni v „pohodlí“ chvilku pozorujeme, jak se lidé tetrisovým způsobem srovnávají v čase a prostoru. Mizíkovací efekt s veselým pípnutím, když to do sebe hezky zapadne, se však neděje. Přesto se zdá, že jsme uvnitř všichni. Zavírají se dveře a úvodním slovem Sonia oficiálně zahajuje křest knihy.

Avízovaná přednáška a s následným rituálem se nekoná. Za to jsme svědky kombinace obého. Rituálu doprovázeného komentářem k prováděnému. Prvotní dojem, že tento způsob zdá se poněkud nešťastným, ukazuje se lichým. Mou pozornost upoutává Sonia nejen slovem, ale i pohybem a gesty při vykonávání obřadu. Z přednesu jasným hlasem lze cítit, že komunikace s lidmi ji není rozhodně cizí. Stejně tak jistá ruka při úkonech dává znát, že vlastní praxi bylo věnováno více než dost času.

Z přednesu se dozvídáme o významu jednotlivých propriet, např. o pomeranči, který vystihuje symboliku a podstatu slunce, či proč se užívá tabák. Lehká kritika se snesla na symboliku křesťanského kříže, který jelikož má jednu stranu delší, není a nemůže být symbolem rovnováhy. Slovo bylo věnováno také malému vhledu do kosmologie loa z hlediska Santerie, příznakům posednutí a pravidlům při komunikaci s duchy, kteří jsou do nitra pojímáni a odhadování úspěšnosti operace dle velikosti plamene svíce. A ty hořely rozhodně silným plamenem.

Samotný přednes byl občas přerušován rituálním postupem. Očišťování propriet kouřem z doutníčku, zapalováním svic a přivoláváním loa ve španělštině.

Samotné užití cizího jazyka mi okamžitě připomenulo téma jejich užívání při rituálech a obřadech. Přesto, že užití španělštiny z historického i symbolického hlediska do jisté míry rozumím, a i když španělština je nádherný živelný jazyk, hnidopich ve mně se táže, zda přece jen lépe by nebylo užití jazyka srozumitelnému všem přítomným, a který nám je blízký a přirozený. Vždyť ani ta španělština není původním jazykem africkým, z něhož vúdú, resp. santeria jako jedna z mnoha odnoží vzešla.

Další myšlenkové pozastavení se objevilo po chvíli, kdy se mne dotkla deziluze z absence obětin krve a extatického tance, jak tyto směry prezentuje světová kinematografie. Máčení knihy v krvi se nekonalo, jakož žádné zvířátko o život nebylo připraveno. Mnohý režisér by zklamán byl. Naopak se projevil regionální vliv, kdy k symbolickému žehnání se využilo kropení za pomoci květin s bílými květy. Přesto však nelze opominout formující vliv médií, který ne vždy odráží realitu a kontext samotné praxe.

Když se obřad blížil k zakončení Sonia zapojila zatím pozorující a naslouchající diváctvo. Pokyn zněl jednoduše, a to směřovat svou energii knize s přáním dobrému prodeji a úspěchu. Ve výsledku tak nezúčastněný pozorovatel mohl pozorovat až lehce komický výjev, kdy skupina lidí s napřaženou rukou mantruje dokola: „Úspěch a prodej.“ I přes úsměvnost situace však bylo cítit společný Záměr a jeho sílu, z něhož lehce mrazilo. Připomenul se mi tak německý film Vlna, v němž společný záměr a identifikace s ním je převeden však k temnější straně lidské duše. Možná i proto ono mrazení. Síla, společný záměr a z toho pramenící moc můžou vést k dobrému, stejně jako ke zlému.

Rituál zakončilo zapálení tekutiny ve velké míse. Žel dobrá fotografie tohoto úkonu se nevydařila.

Můj celkový dojem z obřadu křtu byl příznivý. Dotek posvátna a magična mi vždy vyvolává ambivalentní pocity, neboť část by uletěla do výšin, zatímco druhá chce se udržet v realitě a na zemi celou svou vahou. Vhled do praxe santerie pak přinesl řadu zamyšlení a svou dávku inspirace.

Po obřadu spojeném bylo slovo předáno Veronice Šulcové, která krátce pohovořila o vzniku knihy a poděkovala přítomným i nepřítomným, kteří se spolupodíleli na knize. Své slovo dostal také Sandro Dragoj, ilustrátor knihy. Leč citovat je považuji za zbytečné, neb brzy Vám na Zřídle sami něco málo o knize prozradí, případně si můžete poslechnout sami v přiloženém odkazu na video.

Volné diskuze, chlebíčků a vína jsem si však neužil, protože ve chvíli kdy jsem si odběhl srovnat dojmy a doplnit hladinu nikotinu jsem byl obeznámen, že se na chvíli vzdálím. „Však o nic nepřijdu, naopak se vrátím do rozjařené společnosti,“ řekl jsem si. Urychleně jsem si u Veroniky pořídil svůj vlastní výtisk knihy s věnováním a vzdálil se.

Při návratu však po lidech slehla se zem. Zastihl jsem ještě Abogarth a Tygra, znavené, utahané a připravené k odchodu. Z cca 40 lidí nás zůstalo pět, z nichž jedním byl k mému štěstí Sandro, tedy jsem měl možnost se s ním seznámit a prohodit pár slov a vykouřit pár cigaret. Večer utekl ve vybrané společnosti a zajímavém rozhovoru, ale to už je jiné povídání.

 

Sám nakonec v Duhovce zalehl jsem a po neklidném spaní usoudil, že v Duhovce zcela reálně straší. Nemluvě o podivných snech při čtení knihy o Vúdú…

 

Na závěr bych rád poděkoval Veronice za její počin a popřál knize: „Úspěch a prodej, tak se staň.“ A Vás čtenáře, kteří jste dočetli až sem navnadil na připravovaný rozhovor s autorkou nejen o knize.


[gmedia id=7]  


Související odkazy:

>> Co je santeria?

>> Arbóriova zpráva o znacích Vé-vé

>> Eosphoros – Josef Veselý o knize (str. 133)

>> Noira: Recenze knihy

>> Reakce autorky knihy na recenzi Noiry

  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  

Chcete více?


Diskuze k článku:

Buďte první, kdo zahájí diskuzi!

Upozornit na
avatar
666
wpDiscuz