Giordano Bruno Nolano: O příčině, principu a jednom  0

Giordano Bruno

Teofilo: Je tedy vesmír jediný, nekonečný, nehybný. Jediná, pravím, je absolutní možnost, jediná skutečnost, jediná forma neboli duše, jediná hmota neboli těleso, jediná věc, jediné jsoucno; jediné je to, co je největší a nejlepší. Tento celek nemůže býti pochopen; je neohraničitelný a neukončitelný, proto bez hranic a konce a tím bez pohybu. Nepohybuje se v prostoru, vždyť mimo něj není ničeho, kam by se přemístil neboť je vším.

Nevzniká, protože není jiného jsoucna, jehož by si mohl žádati, jež by mohl očekávati, když má všechno bytí. Nepomíjí, neboť není jiného jsoucna, v než by se změnil, když je totéž, co všechny věci. Nemůže se zmenšit ani zvětšit, neboť je nekonečný a nic se k němu nemůže přidat, stejně jako se nedá z něho nic ubrat, neboť nekonečné nemá poměrných částí. Nelze jej změnit v jiné uspořádání, neboť nemá vedle sebe nic vnějšího, od něhož by mohl nějak utrpět a co by jej poškodilo.

Protože také spojuje všechny protiklady ve svém bytí, v jednotě a harmonii a nemůže míti žádného sklonu k jinému, novému bytí, nebo třeba jen k něčemu jinému a k jinému způsobu bytí, nemůže býti podroben změně v jakékoli vlastnosti, nemůže míti nic, co si odporuje a co je rozdílné, co by jej mohlo znepokojovati, neboť v něm je vše v souladu. Není hmotou, protože není ani utvářen, ani tvárný, není ohraničen ani ohraničitelný. Není formou, neboť ničemu jinému nedává ani tvar, ani podobu – vždyť je vším, je tím největším, jediným, je universem. Není ani přístupen měření, ani není mírou. Neobsahuje sebe sama, neboť není větší sebe sama. Není v sobě obsažen, neboť není menší sebe sama. Nelze jej srovnávati, neboť není „tím a oním“, ale jediné a totožné. A protože je týmž jedním, nemá bytí plus jiné bytí, nemá část a ještě nějakou další část, a když nemá částí, není ani složitelný.

Je hranicí v tom smyslu, že není hranicí, je v tom smyslu formou, že není formou, je hmotou v tom smyslu, že není hmotou, je duší v tom smyslu, že není duší: slovem, veškerenstvo je vším bez rozdílů, a tedy jedno, universum jediné. Není v něm zajisté výška větší než délka a hloubky; proto se mu obrazně říká, ačkoliv tím není, koule. U koule je délka rovna šírce i hloubce, protože všechny tyto rozměry mají stejné ohraničení. Avšak v universu je délka, šířka i hloubka totéž, neboť tyto rozměry nemají konců a jsou bez hranic. Nemají-li poloviny, čtvrtiny a jiných zlomků, není-li tam míry, není tam také proporciálních částí a absolutně žádná část, která by se lišila od celku.

Proto, chceš-li mluviti o části nekonečna, musíš ji nazvati nekonečnou; je-li však nekonečná, splývá s celkem universa, zkrátka universum je jedno, bez mezí, nedělitelné. A jestliže se v nekonečnu nenalezne nic rozlišujícího, jako část a celek, toto a ono, je jisté, že nekonečno je jediné. V pojmu nekonečna není částí větší a menší, protože část jakkoli větší se neblíží nekonečnu o nic více než jakkoli menší. Také v nekonečném trvání se nelíší píď od stadia a stadium od parasangu, k nesmírnosti se parasang nepřiblíží o nic více nežli píď. Nekonečných hodin není tu více nežli nekonečných staletí a v nekonečnu počet pídí není větší nežli počet parasangů. Tím, že jsi člověk, nepřiblížíš se proporci, podobnosti, jednotě a totožnosti nekonečna o nic více nežli mravenec a hvězda se nepřiblíží více než člověk; tomuto jsoucnu by ses nepřiblížil o nic více kdybys byl Sluncem, Měsícem nebo naopak zase člověkem a třeba mravencem. V nekonečnu jsou tyto věci bez významu. A to, co pravím, platí o všech ostatních jednotlivých věcech. Nyní, když všechny jednotlivé věci nejsou v nekonečnu tím a oním, nejsou rozdílné, nejsou druhy, je nutným důsledkem, že nepředstavují počet; universum také je jedním nepohnutým celkem.

A protože zahrnuje vše, nepodléhá novým a novým stavům a nepřipouští s sebou ani v sobě jakoukoliv změnu; v důsledku toho je vším, čím může býti; v něm (jak jsem již řekl) se nelíší skutečnost od potence. Neliší-li se pak potence od skutečnosti, nutně zde není bod, linie, povrch a těleso nic různého. Neboť pak je linie povrchem, kdyř se pohybuje, může býti plochou; když se povrch uveden v pohyb, dává těleso, protože plocha v posunu se stává tělesem. Nutně tedy se v nekonečnu bod neliší od tělesa; bod plynoucí z bodu se stává liníí, pohybující se linie se stává plochou, pohybující se plocha se stává tělesem. Bod je tedy potenciálně tělesem, a proto se neliší od tělesa, kde potence a skutečnost je jedno a totéž.

Proto se zde nedělitelné neliší od dělitelného, nejjednodušší od nekonečného, střed od obvodu. Protože nekonečno je vším tím, čím může být, je nehybné, neboť v něm je vše indiferentní, jedno; a protože má veškerou velkolepost a dokonalost, kterou je ještě možno postupně míti, je největším a nejlepším nekonečnem. Když se bod neliší od tělesa, střed od povrchu, konečné od nekonečného, největší od nejmenšího, můžeme s jistotou tvrditi, že universum je samý střed, že střed universa je všude a že obvod není v žádné části, jež by se lišila od středu, či spíše, že obvod je všude, ale střed nenajdeme v ničem, co by bylo odlišné od obvodu. Není to možné, nýbrž je to nutný závěr, že to, co je nejlepší, největší, nepochopitelné, je veškerenstvo, že je všude, ve všem; neboť jakožto jednoduché a nedělitelné může býti vším, všude, ve všem. A neříká se bez příčiny, že Zeus všechny věci vyplňuje, že obývá ve všech částech vesmíru, že je středem všeho, co má býti, že je jediný ve všem a tím, který vše sjednocuje. Je vším, zahrnuje v sobě vše jsoucí a způsobuje, že vše je ve všem.

Ale řekněte mi: proč se tedy věci mění, proč se oddělená hmota vnucuje do stále nových forem? Odpovím vám: Není to změna, která by hledala nové bytí, ale hledá jen nový a nový modus bytí. V tom je rozdíl mezi vesmírem a věcmi ve vesmíru: vesmír zahrnuje všechno bytí, ale nikoliv všechny mody bytí. Nemůže skutečně míti všechny zvláštnosti a vlastnosti, protože mnohost forem je neslučitelná v témž substrátu, ať již proto, že si odporují, nebo že patří k rozličným druhům; na příklad jako nemůže míti tentýž individuální substrát vlastnosti koně i člověka, nebo prostorové rozložení jako rostlina i zvíře. Mimo to objímá universum veškeré bytí úplně, protože vně i mimo absolutní jsoucno není naprosto nic, není zde žádné „vně“ a žádné „mimo“. Z těch jednotlivých věcí má v sobě každá plnost bytí, ale ne úplně totálně, neboť vedle každé z nich existují jiné v nezměrném počtu. Proto rozumějme: veškeré jsoucno je ve všem, jenže ne úplně a všemi způsoby v každé věci. Proto pochopíte, že každá věc je jediná, ale ne jedním způsobem.

Nechybuje proto ten, kdo praví, že jsoucno, substance a esence splývají v jednu skutečnost, která jakožto nekonečná a bez hranic, stejně podle substance jako podle věčného trvání, stejně podle velkoleposti jako podle síly, nemá charakter ani princip, ani něco, co z nějakého principu vyplývá. Proto úhrn všech věcí splývá s identickou jednotou, totiž s touž realitou, má charakter absolutní, nikoliv relativní. V jednom nekonečném, nehybném, jež je substancí, jsoucnem, se nalézá mnohost, číslo; tato mnohost je modalitou a mnohotvárností jsoucna a dostává proto jméno každé jednotlivé věci, ale proto nečiní ze jsoucna něco, co by bylo více než jedno, ovšem ve mnoha způsobech, formách a tvarech. Proto, když hluboce uvažujeme s filosofy přírody a ponecháme logiky jejich fantasiím, shledáme, že to, co dělá diference a počet, je čiré akcidens, pouhá figura, pouhé spojení. Všechen vznik, ať běží o cokoliv, je změnou něčeho, při čemž to, co se mění, zůstává stále touž substancí a ta je pouze jedna, jedno božské nesmrtelné bytí. Tak to asi mínil Pythagoras, který se nebojí smrti, ale očekává proměnu. To asi měli na mysli všichni filosofové, kteří se obvykle označují obecně za fysiky a kteří říkali, že není žádného vzniku ani zániku podle substance, ledaže bychom tak chtěli nazvati proměny. Tak tomu rozuměl Šalamoun, když pravil: „Pohleď, je to cosi nového? Již to bylo před věky, kteříž byli před námi.“ Zde to tedy máte: všechny věci jsou v universu a universum je ve všech věcech, my v něm a ono v nás, a tak všechno splývá v jednu dokonalou jednotu. Proto se náš duch nemá trápit, protože není pranic, čeho bychom se musili strachovat. Vždyť ona jednota je jediná a trvalá a vždy zůstane; to je věčné; každé vzezření, každá tvářnost, každá jiná věc je marnost a jakoby nic – ano, nicotou je všechno, co by bylo mimo to jediné. Ti filosofové našli svoji přitelkyni moudrost, když našli onu jednotu. Vskutku totéž je moudrost, pravda, jednota. Všichni dovedli říkat, že pravda, jedno a jsoucno jsou totéž. Všichni to tak nepochopili; někteří jen opakovali ten slovní obrat, ale přitom nedosáhli pochopení, jež je hodné pravých mudrců. Aristoteles a s ním jiní, nenalezl jedno, nenalezl ani jsoucno, ani pravdu, protože nechápal jsoucno jako jediné, aškoliv měl možnost chápat význam slova jsoucno tak, aby byl společný pro substanci i akcidence, a pak rozděliti své kategorie podle četných rodů a druhů na základě jejich diferencí, přece jen velmi málo vnikl do pravdy, a to proto, že nepronikl k poznání oné jednoty a indiference trvající přírody a trvajícího jsoucna. Jakožto pravý ubohý sófista skresloval zlomyslnými výklady a povrchními důvody výroky starých a vzpíral se pravdě, nikoliv ani ne tak z rozumové slabosti, jako spíše ze závisti a ctižádosti.

 

Dixon: Ano, tento svět, toto jsoucno pravdivé, universální, nekonečné, nesmírné, je celé v každé své části, takže je totéž všude. Proto je to, co existuje uvnitř universa (ať jsou jeho vztahy vzhledem k jiným zvláštním tělesům jakékoliv) podle své kapacity všude: je nad, pod, uvnitř, napravo, nalevo a ve smyslu všech rozmanitých místních vztahů, protože vcelém nekonečnu jsou všechny tyto rozdíly i žádný z nich. Ať vezmeme kteroukoli věc ve vesmíru, obsahuje svým způsobem celou duši světa (i když ne totálně, jak jsem již pověděli), protože má v sobě to, co je všude, tato duše je celá v jakékoliv jeho části. Proto, jako akt je jediný a Hierofant? vytváří jedno jsoucno, ať je to kdekoliv, tak nesmíme věřiti, že je ve světě pluralita substancí a toho, co doopravdy má bytí.

Dále vím, že pokládáte za zřejmou věc, že každý ze všech těch nespořetných světů, jež vidíme ve vesmíru, nebytuje v něm jako v nějaké nádrži, v něčem, co je pouhým intervalem a pouhým prostorem, ale jako v celku, který vše zahrnuje, uchovává, vším hýbe, na vše účinně působí; a tento celek naopak je celý obsažen v každém z těchto světů jako duše je v každé jeho části. Proto, ačkoliv se každý zvláštní svět pohybuje k jinému nebo kolem něho, jako Země k Slunci a kolem něho, se zřetelem k universu se přece žádný nepohybuje k němu ani kolem něho, ale v něm.

Dále tvrdíte, že jako je duše (a takový je i všeobecný názor) v celé obrovské mase, jíž dodává reality, a zároveň je nerozdělitelná, tedy celá v celku a zároveň v jakékoliv části, tak i esence všehomíra je jediná v nekonečnu i v každé libovolné věci pojímané jako jeho úd. Vskutku, celek i každá jeho část jsou jedním podle substance; nebyl to tedy nevhodný výraz, když Parmenides prohlásil, že je jedno nekonečné, nehybné; jen není jisté, co tím mínil, protože nám ro řekl svědek dosti nespolehlivý.

Pravíte, že všechny rozdíly, jež je možno vidět na tělesech se zřetelem k jejich utváření, složení, tvaru, barvám a jiným vlastnostem a vztahům, nejsou ničím jiným než měnivou tváří jedné a téže substance. Je to tvář nestálá, měnivá, pomíjivá, ale tvář jednoho nehybného, trvalého a věčného jsoucna, v němž jsou dány všechny podoby, tvary i části, jenže nezřetelně a jaksi ve shlucích, nejinak než jako v zárodku, v němž se ještě nerozlišuje rámě od ruky, trup od hlavy, nervy od kosti. Rozlišení a roztřídění nevytváří jinou a novou substanci, ale jen uskutečňuje a zdokonaluje jisté vlastnosti, rozdíly, akcidence a odstupňování v té substanci. Co platí o zárodku se zřetelem k částem živočišných organismů, platí stejně o pokrmu se zřetelem ke vzniku žaludeční šťávy, zažitiny, krve a jejích částí, masa, semene; totéž zase platí o všem jiném, co se tvoří před požitím pokrmu nebo čehokoliv jiného; totéž platí dále o všech věcech, takže jdeme-li od nejnižšího stupně až k nejvyššímu, vystupujeme od fysického celku, známého badatelům, k výšinám archetypu, v nějž věří theologové, chceš-li to slyšeti. Nakonec se dospěje k jediné původní a unversální substanci, která je táž ve všem, která se nazývá jsoucno, prazáklad všech odlišných druhů a forem, jako je v řemesle jedna substance, dřevo, podrobena všem možným rozměrům a tvarům, jež nejsou dřevo, ale ze dřeva, ve dřevě, na dřevě. Proto všechno, co tvoří rozmanitost rodů, druhů, specifických diferencí, všechno to, co závisí na tvoření, rozkladu, obměnách a proměnách, není jsoucno, není bytí, ale podmínky a okolnost jsoucna a bytí; ale ono samo je jediné, nekonečné, nehybné, substrát, hmota, život, duše, to, co je pravdivé i dobré.

Učíte, že k tomu, aby jsoucno bylo nedělitelné a naprosto jednolité, protože je zároveň nekonečné a všudypřítomným aktem v celku i částech (v tom smyslu, v jakém jsme mluvili o částech „v“ nekonečném, nikoli o částech, „z“ nichž se nekonečno skládá), je nutné, abychom si nějakým způsobem nemyslili, že Země je „částí“ jsoucna, Slunce je „části“ substance – neboť ta je nedělitelná; avšak zcela je možné říci „substance části“, nebo ještě lépe „substance v části“; právě tak nesmíme říci, že „část duše“ je v rameni, jiná část v hlavě, ale naopak; duše, která bytuje v části zvané hlava, v části zvané rámě. Býti kusem, částí, údem, celkem jakýmkoliv, větším nebo menším, býti jako to neb ono, býti z toho neb onoho, shodovat se, lišit se a míti jakékoliv jiné vztahy neznamená nic absolutního, a proto se nemůže vztahovati na substanci, na jedno, na jsoucno; ale znamená to býti něčím prostřednictvím substance, v jediném a ve vztahu ke jsoucnu; toho druhu jsou mody, bližší vztahy a formy. Právě tak jako se říká o jedné substanci, že je kvantitou, kvalitou, vztahem, činností, pasivností a jinými stavy, jež jsou způsobeny okolnostmi, právě tak v jednom jsoucnu nejvyšším, v němž se akt nedá rozlišit od potence, jenž může býti absolutně a vskutku je vším, co býti může, je implicitně jedno, nesmírné, nekonečné, jež zahrnuje všechno bytí a existuje explicitně v oněch tělesech, vnímatelných smysly, v určité možnosti i v určitém uskutečnění, jež v nich spatřujeme. Podle toho chcete říci, že to, co je stvořeno a tvoří (ať to je agens dvojznačné či jednoznačné, jak se vyjadřují ti, kdož obyčejně filosofují), a to, z čeho se tvoří, jsou vždy z téže substance. Jistě uvítáte proto výrok Herakleitův, jenž pravil, že všechny věci jsou jedno, při čemž toto jedno právě svou proměnlivostí obsáhne všechny věci; a protože jsou v něm všechny formy, plny z toho důsledek, že se na ně hodí všechny definice; v tomto smyslu i protikladné výpovědi jsou pak pravdivé. A to, co dělá mnohost ve věcech, není jsoucno a není věc, ale zdání, jež se jeví smyslům a je na povrchu věci.


První čtyři strany Pátého dialogu „O příčině, principu a jednom“ z knihy Giordano Bruno: Dialogy Service (Státní nakladatelství politické literatury 1956, z italštiny přeložil prof. J. B. Kozák.)


Relevantní odkazy:

Chcete více?

  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  

Diskuze k článku:

Buďte první, kdo zahájí diskuzi!

Upozornit na
avatar
666
wpDiscuz