Královna vúdú, Marie Laveau  0

Marie Laveau, Královna vúdú„Okolo velikého kotle je shromážděna skupinka žen složená z černých otrokyň, svobodných mulatek a několika bílých dam. Tuto noc jsou si všechny rovny. Marie Laveau pozvedá ruce, v nichž drží dlouhý a slizký předmět, který vypadá jako had a nelítostně jej hází do vařící vody. Přitom provolává k půlnoční obloze mocné zaklínadlo.“

Takto popsal novinový reportér jeden z obřadů vedený královnou vúdú, Marií Laveau (1802 – 1881), známou také jako vdova Parisová. Domněnky senzacechtivých reportérů jsou však někdy vzdáleny od pravdy. Mnohem pravděpodobnější je, že podlouhlý a slizký předmět v rukou královny vúdú byla typická neworleánská klobása andouille a v kotli se vařilo „obyčejné gumbo“. Nebo ne až tak obyčejné?

Dcera propuštěné otrokyně a bohatého bělocha

 Jedno z mnoha moderních vyobrazení Marie Laveau. Je zde vše, co je pro neworleánské vúdú charakteristické: figurky svatých na krbové římse kontrastující s africkou soškou v pravém dolním rohu, kohout společně s albínským hadem a Marie Laveau s vysokým tignonem na hlavě a váčkem gris-gris v ruce.
Jedno z mnoha moderních vyobrazení Marie Laveau. Je zde vše, co je pro neworleánské vúdú charakteristické: figurky svatých na krbové římse kontrastující s africkou soškou v pravém dolním rohu, kohout společně s albínským hadem a Marie Laveau s vysokým tignonem na hlavě a váčkem gris-gris v ruce.

Přestože se obvykle jako doba jejího narození uvádí rok 1794, narodila se Marie Laveau s největší pravděpodobností až v roce 1802. Jejími rodiči byli Marguerite Darcantel (1772-1825) a Charles Trudeau Laveau (?-1816).

Charles Laveau byl bohatým a váženým bílým mužem. Marguerite si pravděpodobně vydržoval jako barevnou milenku, jak bylo v tehdejším New Orleans, navzdory oficiálním zákazům svazků mezi bílými a barevnými, běžné. Když Marguerite porodila holčičku a pojmenovala ji Marie, Charles ji před svědky prohlásil za svou dceru a dal jí tak svoje příjmení.

O Marguerite Darcantel se mnoho neví. Jak už tomu bývá v případě legend, tam kde neexistují historické záznamy se otevírá prostor pro lidskou fantasii. Jisté je, že Marguerite byla barevná žena s tmavou pletí. Do New Orleans údajně přišla ze Santo Dominga (dnešního Haiti a kolébky vúdú). Vzhledem k tehdejším vlnám přistěhovalců mířících z Karibiku do Louisiany není důvod tomu nevěřit.

Dále se o rodině Marie Laveau vypráví, že její prarodiče přišli z Afriky a předávali si mezi sebou znalost africké magie a rituálů. Její matka měla ještě během pobytu na Santo Domingu působit jako mocná kněžka vúdú, jež své znalosti předala dceři.

Charles Trudeau Laveau (nar. neznámo - zemřel r. 1816).
Charles Trudeau Laveau (nar. neznámo – zemřel r. 1816).

Mladá vdova Parisová

Dne 4. srpna 1819 se Marie Laveau poprvé provdala. Bylo jí 17 let a jejím manžel se stal Jaques Paris. Ví se o něm pouze to, že do New Orleans, tak jako mnoho jiných, přišel ze Santo Dominga.

Nějakou dobu sloužil v armádě, a to u rasově smíšeného pluku. Právě toto zadalo příčinu mnoha dohadům o tom, že Jacques byl ve skutečnosti bělochem. Podrobný průzkum záznamů v archivech však tento dohad vyvrátil a nyní je všeobecně uznávaný fakt, že první manžel Marie Laveau byl mulat.

Během jejich vztahu se jim narodily dvě děti. Félicite Paris se narodila v roce 1817, čímž je potvrzeno, že vztah mezi Marií Laveau a Jacquesem Parisem trval již dva roky před uzavřením manželství. Angelie Paris se narodila v roce 1822. O obou dívkách neexistují další historické záznamy a je pravděpodobné, že zemřely v útlém věku – připomeňme si mimořádně vysokou dětskou úmrtnost v oné době.

Samotné manželství trvalo přibližně 2 až 4 roky. Poté Jacques Paris mezi lety 1824 a 1825 záhadně mizí. Od té doby o něm není možné dohledat jakýkoliv záznam – neexistuje žádný úmrtní list ani zmínka o místě či příčině smrti. Okolo zmizení Jacquese existuje množství více či méně pravděpodobných historek. Vrátil se snad na Santo Domingo? Týral svou ženu a ta to vyřešila po svém? Nebo prostě odešel za jinou ženou? Poslední varianta se zdá být nejpravděpodobnější. Kdyby Jacques zemřel, nejspíš by se našly nějaké záznamy o jeho smrti či pohřbu, protože obyvatelé New Orleans si na tento druh záznamů potrpěli a vedli je velmi pečlivě.

Ať už byla pravda jakákoliv, poradila si s ní v té době asi 23 letá Marie dobře – raději než ubohou a opuštěnou manželkou se stala vdovou Parisovou. Bez ohledu na to, zda její okolí tušilo, že pravda může být jiná, jí byl vdovský status ku prospěchu. V tehdejší době se vdovy těšily značné úctě svého okolí. Krom toho měly v porovnání s ostatními ženami (ať už s neprovdanými dívkami či s řádnými manželkami) daleko větší práva, jež se svou šíří téměř vyrovnala právům tehdejších mužů.

Druhé manželství, aneb z privilegovaného bělocha opovrhovaným negrem

Další vyobrazení Marie Laveau, tentokrát na pozadí s blesky, k nimž prý měla hluboký vztah, její hrobkou, vúdú obřadem a pomůckami pro lidovou magii húdú (svíčka, panenka, olej, váček).
Další vyobrazení Marie Laveau, tentokrát na pozadí s blesky, k nimž prý měla hluboký vztah, její hrobkou, vúdú obřadem a pomůckami pro lidovou magii húdú (svíčka, panenka, olej, váček).

Na počátku 19. století nebylo v New Orleans obvyklé, aby svobodné barevné ženy vstupovaly do řádných manželství s bělochy. Ačkoli se barevné ženy směly oficiálně vdát pouze za barevné muže, mnoho z nich hledalo zabezpečení a jistotu ve vztahu s bohatými bělochy. Tento druh vztahů byl nazýván plaçage (též placement). V praxi se jednalo o neoficiální milenecký vztah, který měl ovšem svá pravidla.

Budoucí milenecké dvojice se seznamovaly na plesech pořádaných speciálně pro tento účel (takzvané quadroon balls). Mladé barevné ženy ve věku mezi 15 a 20 lety v doprovodu svých matek či tet tančily s bělochy, kteří byli obvykle finančně zabezpečení, starší a většinou také ženatí.

Jestliže se muž začal některé z mladých žen dvořit, nejprve ze všeho jednal s její rodinou o podmínkách jejich případného vztahu. Rodiny dívek většinou požadovaly, aby se muž zavázal k finanční podpoře jejich dcery a případných dětí. Když šlo vše dobře, muž daroval své milence dům, k dětem se oficiálně přiznal a(nebo) jim uhradil vzdělání. Jeho milenka si na oplátku nenárokovala více, než-li jí příslušelo a nedělala mu problémy v jeho oficiálním manželství.

Asi rok po zmizení jejího prvního manžela tančila vdova Parisová na jednom z hojně pořádaných plesů s jistým vojenským kapitánem. Jeho jméno bylo Jean Louis Christophe Duminy de Glapion. Byl bílý a jeho rodina byla jednou z nejvýznamnějších z celé Louisiany. K předkům tohoto mladého muže patřila i francouzská šlechta.

Ačkoliv byla Marie Laveau podle vyprávění stále velmi krásná, nesplňovala ale představu o „řádné“ milence. Bylo jí již přes 25, byla vdovou a z prvního manželství měla dvě děti. Přesto se do sebe zamilovali a začali se scházet. Jejich oficiálnímu sňatku bránily tehdejší zákony zapovídající mezirasové svazky a částečně také Mariin vdovský status. Jak již bylo zmíněno výše, jako vdova Parisová měla Marie velice vlivné postavení. Byla váženou osobností, měla vlastní majetek a požívala větší svobodu než mnoho bílých žen. Kdyby se v této situaci stala milenkou bílého muže a přistoupila by na plaçage, její postavení ve společnosti by tím utrpělo.

V New Orleans nebyla rasa posuzována podle vzhledu, nýbrž podle oficiálních dokumentů. Existovalo množství míšenců se světlou pletí, kteří si potvrzení o čistotě své krve koupili. Pro změnu svého rasového statutu se rozhodl i Christophe Glapion. Díky Mariině postavení v místní komunitě se našlo množství svědků, kteří potvrdili, že v žilách Christopha Glapiona koluje barevná krev. Ztratil tak své privilegované společenské postavení i nárok na nemalý rodinný majetek. S královnou vúdú pak žil v oficiálním manželství až do konce svého života.

Ošetřovatelka, kadeřnice a travička

Někdy mezi rokem 1815 a rokem 1827 se Marie začala učit kouzla a rituály vúdú. Dost možná se k těmto vědomostech dostala právě skrze svou profesi ošetřovatelky. New Orleans leží na bažinaté půdě a pravidelně zde propukaly epidemie žluté zimnice a cholery. Pro mnoho obyvatel města bylo zaplacení doktora a léků nemožné. Tak přicházely na řadu bylinky a kouzla. V té době byla hranice mezi lidovou medicínou a magií velmi tenká.

O Marii Laveau je také známo, že na dvorku svého domu často nechávala přespávat indiánské ženy, které přicházely na městský trh. Výměnou za pohostinnost se Marie naučila mnohé o původní indiánské medicíně, kterou kombinovala se znalostmi svých afrických předků a modlitbami ke křesťanským světcům. Její kouzelné váčky gris-gris se brzy staly stejně proslulé jako její ošetřovatelské schopnosti.

Když ve městě neřádila epidemie, pracovala Marie jako kadeřnice. Bohaté dámy z místní smetánky měly ve společenské sezóně nabitý program a zručná kadeřnice jako Marie Laveau měla množství lukrativních zakázek. Není tajemstvím, že dámy svým kadeřnicím svěřují různá tajemství a pikantní klepy, které Marie dokázala využít stejně zručně, jako vytvořit elegantní účes. Krom toho se vypráví o celé rozsáhlé a komplikované síti Mariiných špehů z řad domácích otroků a služebnictva. Takto získané informace používala k ovlivňování těch správných osob a k posilování svého vlivu. Každý se obával moci a vědomostí královny vúdú.

Připravím vám takové gumbo, jaké jste za celý život nejedl

Vdova Parisová často navštěvovala muže odsouzené k smrti v místní věznici. Nosila jim jídlo, modlila se s nimi a poskytovala jim duchovní útěchu v posledních dnech života. Jedním z těchto odsouzenců byl i Antonio Cambre odsouzený za vraždu k oběšení. Protože tento druh trestu smrti byl považován za příliš krutý a někdy i nespolehlivý, přátelé a rodiny odsouzených vězňů jim do cel často propašovávali jed. Stejnou věc učinili i přátelé Antonia, ten se však nedokázal sám otrávit.

Den před popravou jej navštívila vdova Parisová. Podle záznamu výpovědi právníka, který byl její návštěvě přítomen, se Marie Laveau nějakou chvíli pokoušela Antonia uklidnit, ale nedařilo se jí to. Ptala se jej, co by chtěl před svou smrtí večeřet, ale Cambre pouze ležel na kavalci a vzlykal. „Dobrá. Připravím vám takové gumbo, jaké jste za celý život nejedl.“ řekla nakonec Marie a odešla. Ještě ten den povečeřel Antonio Cambre její vyhlášené gumbo. Druhý den ráno jej přišla stráž odvést na popravu, ale Antonio Cambre již byl mrtvev.

Názory a interpretace této události se liší. Někteří se přiklánějí k tomu, že Marie Laveau Antonia skutečně otrávila a prohlašují to za akt milosrdenství. Druzí trvají na tom, že Cambre zemřel na žlutou zimnici. Existuje svědectví právníka, který přísahal, že Marie vyslovila větu „Připravím vám takové gumbo, jaké jste za celý život nejedl.“ s podivně významným podtónem. Naproti tomu je zde také potvrzení lékaře o tom, že Cambre nezemřel cizím zaviněním. K legendě přispěly i starší pověsti, podle nichž se vyznavači vúdú vždy velmi dobře vyznali v různých druzích jedů a jejich používání.

Kreolská-žena
Kreolská žena na dobovém portrétu. Ačkoli podobných obrazů různého stáří existuje mnoho, skutečná Marie Laveau s největší pravděpodobností nebyla nikdy v životě portrétována. Pro majitele podobných portrétů je však výhodné prohlašovat, že vlastní jediný dochovaný obraz královny vúdú.

Primitivní fetišismus, nebo podpora osvobozených otroků?

Vúdú obřady se konaly v zátoce St. John, nedaleko od města. Některé z běžnějších obřadů se mohly pořádat veřejně na náměstí Kongo, ačkoli před bělochy se o nich hovořilo pouze jako o tancích. (Mimochodem, kořeny jazzu se dnes odvozují právě od těchto tanečních shromáždění.) Marie Laveau zde často tančila za zvuků bubnů a s hadem jménem Zombi obtočeným kolem těla. Podle vyprávění pamětníků obvykle tančila pokaždé tak dlouho, dokud neupadla do transu nebo neomdlela.

Jedna z oblíbených písní, které zaznívaly na náměstí Kongo o nedělích byla zdánlivě o vaření brambor:

„Až se brambora uvaří, tak jí sníme, tak jí sníme!
I když bude v polévce, i když bude v popelu,i když bude v sirupu,
tak jí sníme, tak jí sníme!“

Běloši si asi při jejím vyslechnutí museli skutečně myslet, že barevní jsou primitivní a myslím pouze na jídlo. Ovšem otroci často používali rytmus bubnů pro předávání kódovaných zpráv a některé z jejich písní obsahovaly skrytá poselství, jimiž běloši nebyli schopni porozumět. Nevinná a trochu přihlouplá píseň o bramboře v sobě údajně skrývala toto poselství:

„Až přijde svoboda, zmocníme se jí!
Sladká či pálivá, spálená či planoucí –
Zmocníme se svobody až nadejde náš čas! (( Martha Ward: Voodoo Queen: The Spirited Lives of Marie Laveau. University Press of Mississippi; 1st edition (March 11, 2004). ))

Krom toho lidé často vídali Marii Laveau za nocí kráčet po opuštěné cestě za městem. Nosila sebou prý jídlo, které pokládala pod stromy společně s pitím a drobnými mincemi. Brzy se o ní začalo šuškat, že uctívá africké démony a nosí jim obětiny. Sama Marie tyto řeči nikdy nevyvracela. Ať byly pomluvy jakékoliv, byly pořád lepší než nařčení z pomáhání uprchlým otrokům.

Dvě Marie Laveau

Málo známou skutečností je, že Marie Laveau byly dvě – matka a dcera. Jak Marie Laveau stárla, začala učit svou nejstarší dceru, Marii Eucharist Laveau. Díky shodě jmen byly obě ženy často zaměňovány již za jejich života. V historických záznamech pak jména bez tváří splynula v jedinou osobu ještě snadněji. Díky tomu se v případě některých záznamů můžeme pouze dohadovat, zda v nich figurovala původní Marie Laveau anebo její dcera, Marie Eucharist.

Celým jménem Marie Heloïse Eucharist se narodila 2. února 1827 rodičům Marii Laveau známé jako vdova Parisová a Christophe Glapionovi. Díky historickému překrývání osobností matky a dcery toho o Marii Eucharist příliš nevíme. Pomáhala své matce v její kadeřnické profesi i s přípravou vúdú obřadů. Údajně však byla méně psychicky stabilní než její matka a po roce 1873 Marie Eucharist prostě mizí. Podobně jako v případě Jacquese Parise, neexistuje žádný záznam o její nemoci či smrti a ani o tom, že jí její rodina postrádala. Mohla odejít žít jinam. Většina historiků se však přiklání k tomu, že onemocněla, měla nehodu anebo spáchala sebevraždu. Zvláště poslední zmíněná možnost by odpovídala tomu, že zbytek rodiny nedělal okolo jejího zmizení žádný rozruch – sebevražda zajisté nebyla něčím, o čem by se rodina šířila.

Smrt královny vúdú

Marie Laveau si pronajímala malý bílý domek stojící blízko jezera Pontchartrain. Příležitostně v jeho okolí pořádala obřady, ale nejčastěji jí domek sloužil jako útočiště, místo v němž vyhledávala samotu a klid. Jednoho dne v létě roku 1873 se podle popisu synovce Marie Laveau, jehož zpovídala antropoložka Zora Neale Hurston, mělo odehrát následující:

 „Marie po tři dny seděla u oltáře se zapálenou svící na počest velikého slunce. Poté umístila na oltář trochu vody, otočila se k oknu a dívala se přes něj na hladinu jezera. V té chvíli obloha potemněla. Začalo pršet. Blesky protínaly oblohu a hladina jezera se nebezpečně zvedala. Dům i země se otřásaly. Několik Mariiných blízkých pospíchalo do zátoky sv. Johna, aby jí pomohli. Pokoušeli se vejít do domu, ale Marie je odháněla. Přestože bušili na dveře, neotevřela jim. Náhle hrozivě silný poryv větru strhl dům přímo do jezera a hromy a blesky ještě zesílily. Mariini přátelé se pokusili najít loď a vyplout na jezero, na jehož hladině stále plul její dřevěný domek. Zamýšleli rozbít okno a vytáhnout ji ven, avšak prosila je, doslova škemrala, aby to nedělali. Volala na ně:  ‚Chci zemřít tady v jezeře.‘, ale oni trvali na tom, že jí chtějí pomoci. Nakonec se Marie ve strachu o životy svých přátel uvolila jít s nimi. Vítr, hromobití i blesky ustaly přesně v okamžiku, kdy Marie položila nohu na suchou zem.“ (( Hurston, Zora Neale: Mules and Men. New York: HarperPerennial. 1990. Strana 194. ))

Slavný a často citovaný příběh o smrti královny vúdú není tak docela přesný, jak je patrné z jeho konce. Ačkoli je to někdy uváděno, Marie Laveau nezemřela na jezeře Pontchartrain v roce 1873. Skutečná Marie Laveau v této historce dokonce ani nevystupuje – ve skutečnosti se jednalo o její dceru, Marii Eucharist, která následně mizí ze všech historických záznamů.

Královna vúdú zemřela o osm let později, tedy v roce 1881. Její skutečná smrt nebyla zdaleka tak napínavá jako popis té údajné na rozbouřeném jezeře – zemřela doma, ve vlastní posteli. V jejích posledních dnech o ní pečovala dcera Marie Philomène. Bylo jí 79 let, ačkoli kvůli nepřesně uváděnému roku jejího narození vznikly legendy o tom, že zemřela v 90 anebo dokonce ve 100 letech.

Legenda o ženě, která porodila šestnáct dětí

Hrobka Marie Laveau v New Orleans. Její příznivci u ní dodnes nechávají zapálené svíčky a drobné dárky v podobě jídla, pití, parfémů či šperků. Opakující se motiv tří křížků je její symbolickou signaturou. Marie Laveau byla negramotná a na historických dokumentech se namísto jejího podpisu nacházejí právě tři křížky.
Hrobka Marie Laveau v New Orleans. Její příznivci u ní dodnes nechávají zapálené svíčky a drobné dárky v podobě jídla, pití, parfémů či šperků. Opakující se motiv tří křížků je její symbolickou signaturou. Marie Laveau byla negramotná a na historických dokumentech se namísto jejího podpisu nacházejí právě tři křížky.

O Marii Laveau vždy kolovalo množství neuvěřitelných historek. Z dnešního úhlu pohledu však většinu jejích

zázraků i rituálů předčí pověst o jejích šestnácti dětech. První dítě měla Marie porodit v 25 letech, když se seznámila se svým životním partnerem, Christophem Duminy de Glapion, jenž měl být současně otcem všech 16 dětí. Bulvární a senzacechtivé publikace obvykle jako vysvětlení takového počtu dětí v poměrně krátkém časovém období uvádějí, že Marie několikrát za sebou porodila dvojčata anebo dokonce trojčata.

Z historických pramenů můžeme vyčíst, že Marie Laveau za svůj život porodila devět dětí. Otcem sedmi z nich byl Christophe Glapion, první dvě děti měla Marie se svým prvním manželem Jacquesem Parisem. Z devíti narozených dětí čtyři zemřely ještě jako kojenci. Pět dětí, otcem jichž všech byl Christophe Glapion, se dožilo dospělosti a v kronikách nacházíme další záznamy o jejich životě a potomcích. I v dnešním New Orleans žijí potomci Marie Laveau, ovšem kvůli ochraně soukromí před nenechavými novináři a fanoušky jejich dávné příbuzné nechali uzamknout své genealogické záznamy.

Omyl o šestnácti dětech královny vúdú byl poprvé uveden v neworleánském deníku Picayune (( New Orleans Picayune, 17. července 1891 )) v oznámení o smrti Marie Laveau. Došlo k němu takto: Philomène, dcera Marie Laveau, krátce po matčině smrti hovořila s několika místními reportéry. Je pravděpodobné, že Philomène hovořila francouzsky, zatímco reportér Picayune mluvil anglicky. Philomène pravděpodobně reportérovi říkala, že „matka měla šestnáct dětí a vnoučat.“

Ačkoli většina obyvatel New Orleans hovořila oběma jazyky, čas od času docházelo k malým nedorozuměním, jako je právě toto. Philomène měla pochopitelně na mysli součet dětí i vnoučat Marie Laveau, kterých bylo dohromady skutečně šestnáct. Stačilo malé reportérovo nepochopení a legenda o královně vúdú obdařené přízní afrických dvojčat Marassa přinášejících plodnost byla na světě. 

Záhadná smrt pomlouvačného spisovatele

Mnoho nejznámějších a stále dokola opakovaných omylů týkajících se Marie Laveau se rozšířilo díky spisovateli Robertu Tallantovi a jeho knize The Voodoo Queen, jenž se v roce 1956 stala vůbec první knihou věnovanou životu neworleánské legendy.

Tallant je za svou knihu často kritizován kvůli četným historickým nepřesnostem, kterých se podle většiny názorů mohl jakožto člen rozsáhlého projektu zabývajícího se historii New Orleans vyvarovat. Někteří dokonce obviňovali Tallanta z pošpinění odkazu Marie Laveau i dobré pověsti vúdú. Ke vzniky legendy přispěla i smrti Roberta Tallanta. Zemřel brzy ráno, 1. dubna roku 1957 ve svých 48 letech na krvácení do břišní dutiny. Bylo to rok od prvního vydání jeho knihy The Voodoo Queen.

 

Použitá literatura a zdroje:

  • Carolyn Morrow Long: A New Orleans Voudou Priestess: The Legend and Reality of Marie Laveau. University Press of Florida; 1st edition (October 7, 2007).
  • Kenaz Filan: The New Orleans Voodoo Handbook. Destiny Books (August 16, 2011).
  • Martha Ward: Voodoo Queen: The Spirited Lives of Marie Laveau. University Press of Mississippi; 1st edition (March 11, 2004),
  • Robert Tallant: The Voodoo Queen. Pelican Publishing; Reprint edition (March 1, 1984).
  • Zora Neale Hurston: Mules and Men. New York: HarperPerennial. 1990.
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  

Chcete více?


Diskuze k článku:

Buďte první, kdo zahájí diskuzi!

Upozornit na
avatar
666
wpDiscuz